Smrťák - povídka z mého archivu

Nu, blíží se čas vánoc a tak jsem se rozhodl podělit se o jednu ze svých starších povídek. Tato povídka vyšla v trampském časopisu Pinkosar, což dobře dokumentuje moje názorové a vůbec životní široké rozprostření. Nicméně vznikla ještě dávno předtím, asi tak před dvanácti lety, inspirací byly vizuální představy ke zvuku písně Věry Martinové "Z knihy vázené ovčí kůží" :-).

Smrťák

Poprvé jsem ho spatřil začátkem prosince 199… To napadl první sníh a my jsme s Vackem jeli té zimy poprvé provětrat lyže. Sjížděli jsme po loukách z Větrova a až skoro úplně dole jsme se náhle zastavili. Po silnici směrem k Boudovskému hřbitovu mířil pohřební průvod. Zastavili jsme kousek nad mezí a trochu překvapeně koukali. Vacek si oklepal hůlkou sníh ze skluznice.
– Vidíš ho, Smrťáka? – řekl mi a hlavou pokynul směrem k faráři, který zamyšleně kráčel před pohřebním autem. Směšná čtyřhranná čepice mu jen částečně přikrývala řídké vlnité vlasy, pod brýlemi se schovával malý nos a tvář měl pokrytou krátkým a ne příliš hustým porostem. Na sobě měl nějaké podivné fialové roucho s velkým žlutým křížem na zádech.
– Smrťák, – řekl zase Vacek. – Naposledy jsem ho viděl, když umřel děda. A dneska je to Lexova máma. –
Měl pravdu; v průvodu, který se kolem nás pomalu šinul kráčela rodina našeho bývalého spolužáka Lexy. K černé barvě a smutku se nehodila jenom řvavá pochodová muzika.

Podruhé to bylo těsně před vánocema. V neděli dopoledne jsem odklízel před chalupou sníh, když na silnici zastavilo auto a vystoupili Němci, kteří u nás byli tou dobou ubytovaní. Jejich dvě děcka vyběhla k malému dřevěnému mostku, po kterém se musí přejít k naší chalupě, a koulovaly se, zatímco mladší manželé se zastavili u okýnka řidiče. Pak vystoupil on – Smrťák – a s úsměvem jim podával ruku. Nevím, co se s nima vybavoval, ale muselo to být německy, protože těm jinak milým Skopčákům naše čeština vůbec nevoněla.
– Wiedersen, – zaslechl jsem konečně nějaká slova a vrhl jsem zkoumavý pohled k autu. Němci se otočili a odcházeli, ale Smrťák se na chvíli zarazil a upřeně se na mě zadíval. Veškerá směšnost, se kterou jsem zatím vnímal jeho osobu zmizela a mě až mrazilo v zádech. Cítil jsem v jeho pohledu podivné napětí, jakoby na mě sáhla cizí neznámá ruka. Pak se ale náhle usmál, odvrátil se a nasedal do auta. S hlukem rozjíždějícího se motoru zmizel za zatáčkou naší horské vesnice.
– Sie sind…, – něco takového si řekli zůstavší Němčouři mezi sebou, když vcházeli do dveří naší chalupy. Za nimi se vřítily děti s rukama plnýma sněhu. Musel jsem to po nich zametat.

Mezi svátkama pro mě začalo opravdu zajímavé období. Sice bylo co dělat, protože hned po Štědrém dni přijeli nějací hosti, ale důvod mé docela povznesené nálady s tím nijak nesouvisel a byl spíše utajený všem starostlivým pohledům rodičů i závistivým zrakům několika mých vrstevníků ze vsi. Hned druhý den po Štědrém dnu jsem totiž potkal u malé sjezdovky bezva holku.
Seznámil jsem se s ní tím nejlepším, ale zároveň snad nejblbějším způsobem, když jí na svahu ujela lyže. Představte si, obratně jsem kličkoval mezi muldama, nikam jsem nespěchal, v pohodě, a najednou se mi pod nohama objeví třetí lyže. Ze dvou možností – divit se a něco udělat – jsem si vybral správně, trochu zrychlil, soustředil jsem se jenom na tu ujíždějící lyži a když jsem si byl naprosto jistý, skočil jsem po ní. Zdola od vleku z fronty čekajících se mému následnému pádu dostalo něco smíchu.
Shora se ovšem dostavila reakce opačná. Otřepával jsem ze sebe lehký prachový sníh, když za mnou doklopýtalo stvoření v překrásné červenočerné kombinéze s jednou lyží v ruce. To stvoření vzalo přebývající lyži z mé ruky, přidalo ke své a řeklo:
– Tak jsou zase dvě. Díky. Jsi celý? – a zadívalo se na mě. Já jsem rázem své neosobní uvažování převedl do toho nejkrásnějšího ženského rodu, protože jsem v jejích hnědých očích náhle uviděl něco zvláštního. Když jsem si ji prohlídl důkladněji, zdálo se mi, že jsem něco uviděl i v rovných kaštanových vlasech, které jí vyčnívaly zpod červené lyžařské čepice, i v krásném úsměvu bílých zubů. Nevěděl jsem co dělat.
Za čtvrt hodiny jsme už seděli v malé restauraci dole ve vsi a míchali sklenice s horkým čajem. Přes stylová okna pražilo zimní slunce a rozehřívalo tváře ještě více než čaj, hlasitá romantická hudba, tuším, že U2, zase obměkčovala srdce a vlévala mezi mě a mou nenadálou společnici ovzduší tajemna, napětí a krásy. A vrcholem všeho byl červený květovaný ubrus na stole, který tak nádherně ladil s její kombinézou, teď již napůl rozepnutou.
– Jmenuju se Jindra, – představil jsem se a sklopil zrak před nesnesitelně krásným hnědým hnědým pohledem naproti.
– Já Pavla, – odpověděla mi a usmála se.
– Lyžuješ ráda? –
– Ráda, nejraději ale na dvou lyžích, – znovu se usmála. – Doufám, že se nijak nepolámal, přitom…–
– Ne, jsem v pořádku, – odpovídal jsem a usrkával čaj. Kolem prošla servírka, která mě znala. Pavlu si důkladně prohlížela.
– Bydlíš tady ve vsi? – zeptal jsem se.
– Tady přímo ne, jsem u bráchy v Pstružné. Bydlí tam. –
– Jak se jmenuje, myslím příjmením? –
– Kříž, toho znát asi nebudeš, – odpověděla trochu rozpačitě.
Zamyslel jsem se: – Toho opravdu neznám. –
Bavili jsme se ještě asi půl hodiny a nakonec jsme se domluvili, že se sejdeme zase zítra. Když si nasazovala lyže, protože do Pstružné se od nás jenom sjede ze dvou kopců, spokojeně jsem ji pozoroval. Když potom odjížděla, ještě dlouho jsem stál a díval se na ni. Věděl jsem, že mi mizí jenom na jeden den a že ji zítra zase uvidím. Začal jsem si spokojeně pohvizdovat.
Doma mě ovšem veselá nálada hned přešla. Už ve dveřích mě vítala máma rozmrzelým pohledem a ještě než jsem si stihl vyzout boty a uklidit lyže do lyžárny, stačila mi řádně vynadat, kde že se to toulám, že mám přece nějaké povinnosti, že na to sama nestačí a tak dále. Myslel jsem si svoje a jako vždycky jsem litoval, že tu není táta, který by se mě přece zastal, jako vždycky předtím, než od nás odešel. Jako vždycky by mi řekl pár chlapských slov o tom, že se musíme povznést nad obyčejný blbosti, že si musíme zachovat tvář a důstojnost za každé situace a tomu že ženský nemůžou nikdy rozumnět. Jenže táta tady už dlouho nebyl a já jsem musel zatnout zuby a přizpůsobit se máminým požadavkům. Tak jsem se pustil do nezbytných úkolů a myslel přitom na zítřek.

Jak krásně umí být u nás na horách. Jak nádherně se dokáže udělat, když napadne dost sněhu, potok až na malé výjimky zamrzne a ještě k tomu svítí celé dny slunce. Od sjezdovky je slyšet směs radostných hlasů a smíchu, i přes tmavé brýle do očí proniká tolik světla, že oči musejí chvíli přemýšlet, jakou barvu vlastně vnímat, pak se ale uklidní ve stínu lesa, kde se stoleté smrky i jejich nedávno vysazený potěr pokorně prohýbají pod bílou peřinou a nakonec se spojí se všemi ostatními smysly a někde nahoře, tamhle na kopci, naplno vnímají krajinu milosrdně přikrytou bělostným příkrovem.
Takovýmto dnem jsem spěchal k velké sjezdovce, kde jsem se měl sejít s Pavlou. Znali jsme se už čtvrtý den a musím se přiznat, že jsem se do ní docela zamiloval. Když jsme jezdívali dolů sjezdovkou, vždycky jsem si našel důvod zdržet se až za ní a pozoroval jsem její ladné pohyby, se kterými jakoby se jenom lehce snášela dolů. Na vleku jsem zase jezdil před ní a předváděl různé, někdy až krkolomné, skopičiny, protože jsem miloval její veselý smích, který jsem v ní dokázal vyvolat. No a potom jsme si vždycky zašli někam sednout a popíjeli čaj nebo svařené víno a povídali si o všem možném, o různém sněhu, mé škole a práci doma v penzionu i o její škole a plánech do budoucna. Při tom se mi vždycky podivně sevřelo srdce a tělem mi projelo příjemné zamrazení. Na dnešek jsem potom chystal velké překvapení, protože máma odjela a na celý večer mi svěřila penzion, kde se rekreovala jenom jedna rodina. Chtěl jsem Pavlu pozvat k nám a možná už dnes rozhodnout o našem budoucím osudu.
– Ahoj Jindro, – zaznělo najednou vedle mě a k mým docela rychlým krokům směrem ke sjezdovce se přidal kamarád Vacek. Nepříjemně překvapen jsem nesměle opětoval pozdrav.
– Už jsem tě dlouho neviděl, – řekl mi. – Kluci říkali, že prý máš nějaký nový objev. Nějakou ženskou. –
– To víš, – nevěděl jsem co na tak překvapivá slova odpovědět. Zahleděl jsem se na něho a čekal, co z něj ještě vypadne. Nejhorší bylo, že jsme se rychle blížili ke sjezdovce a já jsem nevěděl proč, ale nechtěl jsem Pavlu s Vackem zatím seznamovat. Snad proto, že ona byla jiná než všechny ostatní a také určitě proto, že Vacek byl chytřejší, zábavnější a vůbec ve všem lepší a hrozilo, že by mi mohl Pavlu nějak přebrat.
– Na tom samozřejmě není nic špatného, – pokračoval pro mě v nepříjemném hovoru. – Jenom abys nezapomínal na staré kamarády. Ženská přijde a zas taky odejde. –
Chtěl jsem něco namítnout, že Pavla přece…, ale Vacek mě nepustil ke slovu:
– Zvlášť když je to sestra Smrťáka, – dodal.
Zastavil jsem se a nevěřícně se na Vacka zadíval. Je to možné? Pavla že je sestrou Smrťáka? To něžný stvoření, že je sestrou člověka, kterému se tady všichni smějou, ale při setkání s ním mají většinou důvod k pláči? Znělo to naprosto neuvěřitelně, hrozil mi posměch celého okolí. Kroutil jsem nevěřícně hlavou, Vacek se zasmál a odešel.
Ke sjezdovce jsem se přišoural ve značně zkormoucené náladě. Pavla už tam stála a byla snad úplně nejkrásnější za tu dobu, co jsem ji vídal. Protože na slunci bylo celkem teplo, neměla čepici a vítr si nádherně pohrával s jejími vlasy a do toho zářil nádherný bílý úsměv, proti němuž byl i náš horský sníh ušmudlaný. Pozdravili jsme se a vyrazili k vleku.
Sjeli jsme tři jízdy, ale nebylo to jako vždycky. Musel jesm neustále myslet na jedinou věc, ale přitom jsem se nedokázal Pavly zeptat, je-li to pravda, nebo ne, je-li opravdu Smrťákovou sestrou, jak říkal Vacek. Připadlo mi také nespravedlivé, jak se ten člověk může plést do mého života, znovu se mi připomněla situace u nás před domem a jeho upřený a podivný pohled, kterým mě na okamžik zmrazil. Jakoby už tenkrát něco tušil, jakoby Pavlu a všechno to kolem už nějak připravoval. V srdci se mi uhnízdila jediná nenávistná myšlenka, ale svých plánů na dnešní večer jsem se nevzdával a rozhodl se je přesto zrealizovat.
Po třetí jízdě jsem se zastavil a sundával si lyže. Pavla přijela ke mně, zabrzdila a letmo si oprášila sníh z kombinézy.
– Děje se něco, Jindro? – zeptala se potom. – Nebaví tě to? –
– Ale ne, já ale budu muset domů. Máma totiž odjela a já se musím o všechno postarat, – odpověděl jsem.
– To je škoda, – řekla a zadívala se do země. Vlilo mi to trochu naděje.
– Tak jestli bys chtěla, jestli bys chtěla, můžeš jít se mnou. Moc práce nebudu mít, tak si můžem povídat a tak. Mám svůj pokoj, uvařím ti čaj, – pomalu nastiňoval jsem obraz dnešního večera.
– Hm, zní to hezky, – řekla pomalu. – Ale já nepůjdu. Myslím, že je to ještě moc brzo. Víš, mám určité zásady…–
– Jaké zásady, vždyť to může být hezké, – oponoval jsem, protože tehnle důvod jsem nechápal. Jestli o mě nestojí, ať to řekne rovnou, ale takhle se vytáčet.
– Může, ale nemusí. Brácha by měl starost…–
– Já myslel, že tu trochu jde i o mě, – odsekl jsem naštvaně a naplno, protože se mi před očima znovu zjevila tvář Smrťáka.
– To jo, ale…– Pavla byla najednou v rozpacích. Pak se ale na mě pevně podívala a řekla: – Jestli chceš, budu tady zase zítra. Ahoj. – A otočila se a pomalu šlapala na lyžích pryč.
Osaměl jsem. Bylo ve mě hodně údivu, ale především zloba a vztek, který se vzápětí otočil proti jediné osobě, proti Smrťákovi. Ano, musel to být on, ty její zásady. Nevěděl jsem nic o kostele a o všech těch věcech kolem, ale bylo mi najednou jasné, že to je důvod, proč se mnou Pavla dnes nechtěla jít k nám, a také že za tím vším stojí Smrťák. Rozhodl jsem se rychle.
Poodešel jsem kousek směrem domů, pak jsem se ale rychle schoval za kůlnu, která tu u vleku stála, a nasadil si lyže. Nenápadně jsem sledoval Pavlu, která odjížděla do Pstružné, nejdřív trochu pomaleji, protože ze začátku je to po rovince, pak ale za zatáčkou začne cesta prudce klesat a mezi několika remízky se po loukách sjíždí do Pstružné. Pavla právě mizela za první zatáčkou, tak jsem opatrně vyrazil.
Spěchal jsem, aby mi neujela z dohledu. Při úporné snaze po rovince jsem si všiml, že se mi odepíná pravé vázání. Bez větších obtíží jsem ale dosáhl první zatáčky, ukryl se za strom a podíval se po svahu dolů. Pavla byla vidět, jak sjíždí volnými obloučky a blíží se k prvnímu remízku. Dole byla vidět Pstružná jako na dlani a na jejím okraji menší kostel. Tam někde v těch místech jsem předpokládal, že bude můj cíl, protože skutečnost, že Pavla je Smrťákovou sestrou se stále ukazovala jako pravděpodobnější, jakkoli jsem o tom v některých chvílích pochyboval.
Počkal jsem, až Pavla zmizela z dohledu a vyrazil ke sjezdu. Jel jsem tu už mnohokrát, v Pstružné byl totiž jediný pořádný obchod v okolí a taky tam jezdil vlak. Tak jsem měl tuto cestu projetou a sjížděl jsem téměř naslepo. U prvního remízku bylo třeba ostřeji zatočit, abych se vyhnul většímu a nepříjemnému skoku vzduchem, pak se křížem sjíždělo kolem dvou vysokých buků k druhému. Tady nebylo potřeba prudce zatáčet, jenom se strefit na polní cestu, která tady začínala a táhla se směrem k třetímu remízku, kterým už začínala třešňová alej první usedlosti v Pstružné. S menšími obtížemi jsem se na cestu trefil, jel jsem opravdu rychle, ale vzápětí jsem s hrůzou zjistil, že se mi začíná odepínat pravé vázání. V mžiku jsem zhodnotil situaci a prozatím se rozhodl nepoužít řízený pád, snažil jsem se pomalu vytáčet lyže do protikopce a tímto způsobem zastavit. Nemohl jsem totiž riskovat příliš velké vychýlení pravé lyže.
Už jsem si málem oddechl, že jsem celou situaci zvládl, když se najednou přede mnou objevil kámen vyčnívající ze sněhu. Instinktivně jsem strhl lyže doprava, jenže tím se vázání definitivně uvolnilo a já jsem se ve velké rychlosti kotrmelci řítil dolů do třešňové aleje. Prvnímu stromu jsem se ještě vyhnul, do druhého jsem ale vrazil přímo. Zatmělo se mi před očima.
Chvíli jsem nevěděl vůbec, nic – čí jsem, kde jsem, obklopovala mě naprostá prázdnota nebo tma, ale jasně jsem tušil, že existuju. Pak se najednou rozednilo a kolem bylo plno světla. Přibližovalo se stále intenzivněji, že jsem musel sklopit zrak, a tu jsem zjistil, že stojím na rovné pevné půdě, nedalo se ale určit kde a jak – vždyť jsem se přece vyboural, uvědomoval jsem si, ale tu začalo světlo polevovat a já mohl zase pozvednout zrak a spatřit, jak ke mě přichází Vacek. Něco mi říkal, ale slova nebylo slyšet. Pak ukázal za sebe. Tam odtud přicházela máma a zdálky divoce gestikulovala rukama. I ona něco říkala, ale moje uši jakoby byly hluché. Pak se ze světla začal vynořovat můj táta, kterého jsem neviděl několik měsíců a usmíval se jako vždycky. Za ním jeho družka, která se kupodivu hned vrhla k matce a začala se s ní objímat. Potom přicházelo stále větší a větší množství lidí, mezi nimiž jsem stěží občas rozeznával některé tváře – servírku, vlekaře, mého mistra z učňáku, některé hosty z penzionu, dál už nevím. Pak se objevil i Smrťák. Měl na sobě tentokrát jakési bílé roucho a už zdálky mi kynul. Bylo tam opravdu nepřeberné množství lidí, viděl jsem jim na rtech, že něco vzrušeně povídají, ale moje uši byly hluché. Snažil jsem se i pohnout rty, ale jako bych je měl slepené a nevydal jsem ani hlásku. Náhle všichni přestali mluvit a otočili hlavy jedním směrem. Přímo naproti mě, uprostřed světla, zazářilo ještě větší světlo, soustředěné do jednoho bodu a pomalu se ke mně přibližovalo. V tu chvíli povolily moje uši a já jsem zaslechl nějakou velebnou hudbu, nedokázal jsem identifikovat jediný nástroj ani rytmus, ani jednotlivé tóny, jen mi to připomínalo všechny skladby, které jsem kdy slyšel, a ta hudba vycházela ze světelného bodu, který se stále přibližoval. Dav kolem mě úplně ustrnul, světlo se přiblížilo na dva kroky a pomalu se z něj vynořil nějaký muž, kterého jsem nikdy neviděl, a přece jsem v jeho pohledu, který na mě celou dobu neustále upíral, poznal něco důvěrně známého, jako když se na mě dívával otec, ale i matka a vůbec všichni, kteří pro mě něco znamenali. Nemohl jsem jeho pohled snést, tak jsem sklopil zrak a všiml jsem si, že na rukou krvácí. Náhle mi došla souvislost, a já se zeptal už svými probuzenými rty: – Já jsem do vás, pane, asi naboural lyžema, promiňte, mně se uvolnilo vázání. – A tu se celý obraz ztratil a já se najednou probral a ocitl v realitě.

Nade mnou se skláněly dvě hlavy – Pavla a Smrťák. Nepoznával jsem to místo, chtěl jsem se zvednout a rozhlédnout se, ale strašně mě bolela hlava.
– Kde, kde to jsem? – řekl jsem potichu.
– Na faře v Pstružné, – odpověděl mi Smrťák. – Pavla tě našla na kopci, jak jsi se naboural. Za chvíli je tu sanitka. –
Zadíval jsem se na Pavlu. Tváře jí hořely červení, prudce oddechovala, vlasy měla rozcuchané. Dívala se na mě a pokusila se o úsměv, opětoval jsem jí ho. Smrťák poodešel a mně se naskytl pohled na protější stěnu. Visel tam obraz jakéhosi muže, který v rukou držel zářící srdce, a když jsem pořádně zaostřil zrak, strnul jsem. To byl muž z mého snu! Toho jsem viděl během svého bezvědomí!
Otevřely se dveře a dovnitř hlučně vešel doktor se zřízencem. Zběžně mě prohlédl a pak mě všichni svorně pokládali na nosítka. Než mě vynesli, namáhavě jsem zvedl pravou ruku a ukázal na obraz toho muže.
– Co je, Jindro? – naklonila se ke mě Pavla.
– Kdo to je? – zeptal jsem se jí tiše a nepřestával rukou ukazovat na obraz.
– To je Ježíš, – odpověděla trochu překvapeným hlasem.
Zopakoval jsem to jméno, ruka mi poklesla a nechal se odnášet do sanitky. Moje oči hledali ono oslňující světlo a uši se snažili zachytit onu velebnou hudbu. Ale viděl jsem jenom tvář mladého doktora a slyšel houkání sanitky.

Můj názor na Apocalypto

Poté, co jsem byl shodou okolností skoro přinucen sledovat několik novějších českých filmů a víme, že k současným filmům české produkce jsem značně skeptický (potvrdilo se mi např. to, že alkohol je skutečně výrazně depresogenní látka – zvlášť když jej člověk sleduje na filmovém plátně ve filmu Bobule), rozhodl jsem se napravit si chuť filmem zahraničním. Přesněji řečeno několika filmy. O rozrůstající se sbírce filmů s Belmondem pohovořím někdy příště, teď bych chtěl vyslovit několik poznámek k dílu, které jsem si koupil v supermarketu na DVD za 49 Kč, tedy k filmu Apocalypto režiséra, producenta a spoluscénaristy Mela Gibsona.

No a musím přiznat, že jsem nebyl zklamán! Musím dokonce přiznat, že jsem byl velmi potěšen. O několik náhledů na toto pozoruhodné dílo se chci v následujících řádcích podělit, aniž bych si ovšem kladl nárok na seriózní odbornou recenzi. K tomu mě naštěstí nikdo nenutí a já se tak můžu věnovat svojí klasické dojmologii. Chtěl bych se vyslovit především k dvěma věcem – 1. k symbolické rovině filmu; 2. k reflexi „klasického schématu akčního filmu“ – a pak připojit několik drobných kritických či naopak nekritických připomínek.

ad 1) Myslím si, že na filmu je v dobrém smyslu vidět, že do něj byla investována fůra peněz. Perfektní reálný dobový svět zachycuje výborná kamera. Na své si rovněž přijdou lingvisté zabývající se indiánskými jazyky (díky poněkud obrazné řeči, tedy alespoň jak se jeví podle českých titulků, i lingvisté obecní J ). Příběh je silný, akční, zhutnělý (pokud jsem dobře počítal, odehrává se během tří dnů?).

Mimoto však asi jen slabomyslné nátury ani alespoň nevytuší, že v Gibsonově díle jsou skryty i nějaké významy obecnější. Jeden z klíčů, alespoň tak jak mi to vyplynulo, se skrývá v mytologickém příběhu, který vykládá starý pahýloruký indián večer u slavnostního ohně. Je to příběh o smutném tvoru – člověkovi, nad nímž se zvířata slitují a každé zvíře mu něco daruje ze svých schopností. Na závěr, když se ostatní zvířata domnívají, že člověk teď bude šťastný, praví sova: „Uvnitř člověka jsem spatřila jámu. Hlubokou jako hlad, již nikdy nezaplní. Ta ho plní smutkem a nouzí. Bude brát dál a dál. Až jednoho dne svět řekne: už nejsem a už nemám co dát.“

Můžeme v tom spatřovat alegorii k současnosti, což je určitě lákavé, neboť přírodní zdroje mizejí, živočišné druhy vymírají, příroda zaniká, ovzduší se zhoršuje a dokonce i prý počasí už není, co bývalo. Právě v tom je zřejmě i ta „apokalyptičnost“ filmu, kterou můžeme vidět v zániku bezohledně se rozpínající a drancující civilizace. Mně osobně to ale nejvíce konvenuje s mým chápáním biblického učení o dědičném hříchu. Proto bych potřeboval poradit – je v závěrečných titulcích v dedikaci „na památku Ábelovu“ (in rememberance of Abel) míněn Ábel biblický?

ad 2) Už jsem zmínil, že film splňuje kritéria akčních filmů – no spíš je to v podstatě s výjimkou několika pasáží samá akce. Přesto se mi líbí, jak je zde reflektováno něco, co bych si dovolil nazvat „klasickým“ schématem akčních filmů. Upozorním na hlaví akční vrchol filmu – tedy pronásledování uprchlého zajatce. Jak už to bývá, postupně jednotliví pronásledovatelé umírají a divák je ve skrytu duše přesvědčen, že hlavní hrdina jistě přežije. V pralese dokonce dojde i na nestandardní metody boje, oblíbené to klišé mnoha filmů. Před koncem se ale stane něco, co z tohoto klasického schématu vybočí. Všechno je nachystáno pro hlavní vrchol – čas se krátí, Jaguáří tlapa musí co nejrychleji vytáhnout ze zaplavujícího se úkrytu své milované (jejich počet se mezitím rozšířil ukázkovým a dnes již opět moderním porodem do vody), zbývají ještě tři pronásledovatelé, mezi nimi velitel, hlavní a největší „monstrum“ k poražení. Divák čeká několikaminutový závěrečný zápas, během něhož bude „klaďas“ několikrát na hranici života a smrti a pak se zázračně vzchopí. Místo toho, ale přichází poměrně rychlé, jednoduché a vtipné zabití „monstra“ a Jaguáří tlapa utíká dál směrem na mořské pobřeží.

Zde přichází v kontextu filmu skutečně naprosto nečekaná pointa, kterou jsem si, přiznám se, vychutnal. Místo poslední rozhodující bitvy se dvěma zbylými pronásledovateli jen nevěřícné zírání. V těchto a podobných momentech film Apocalypto svůj výchozí akční žánr přesahuje k velikému dobru věci. Strnulé a mlčící, snad i trochu děsivé postavy mořeplavců pak pointu filmu podtrhují především ve výše zmíněné symbolické a alegorické rovině příběhu.

No a ještě slíbené drobné poznámky. Některé projevy animistického náboženství domorodých indiánů až příliš připomínají prvky křesťanské zbožnosti – snad je zde myšlenka univerzální podstaty všech světových věr a náboženství zdůrazněna trochu přehnaně. Divák je přesvědčivým způsobem přinucen k citové zainteresovanosti na krutém údělu zotročených indiánů a na všech tragicky přetrhaných osobních a rodinných vazbách. Divoký pralesní lid je ovšem podle mě trochu idealizován (zřejmě tak trochu anachronisticky – tedy z pohledu současného člověka – a pak asi trochu i proto, aby dokonale zapadl do symbolické roviny filmu).

Co mi vůbec nevadí a naopak se mi velmi líbí, je zapojení náhod a zásahů „vyšší moci“ – např. zatmění slunce, proroctví o jaguárovi, příjezd mořeplavců, realistický sen bezprostředně před vypleněním vesnice apod. Zde bylo asi největší nebezpečí potencionální kýčovitosti, ale ve výsledku to působí tak, že Jaguáří tlapa byl prostě ve správné chvíli na správném místě, podstata těchto „zázraků“ a „náhod“ byla čistě realistická a zázračná byla tedy „pouze“ časová souslednost . Ostatně se domnívám, že takto se odehrává většina zázraků v posvátných knihách zapisovaných a že tímto způsobem bývá z hlediska „vyšší moci“ koncipována cesta vyvolených.

Nomen omen

    Snad každý zná cimrmanovský název stavební firmy Zakoupil a Zbořil. V tomto případě se jedná o známý literární postup, kdy je fiktivní vlastní jméno vytvořeno tak, aby zároveň nějakým způsobem charakterizovalo jeho nositele – a to ať už kladně, tak i záporně, ironicky a kontrastně. Pro tento jev se taky používá známý termín – nomen omen („pojmenování, které vystihuje, které je příznačné pro jeho nositele“ – viz Slovník spisovné češtiny).
    To jsou ovšem příklady umělých nomen omen z literatury. Zde bychom toho určitě našli víc, ale jsou prázdniny a mně se nechce číst. Navíc musím přiznat, že tyto případy nejsou pro mě tak moc zajímavé (ledaže se někdy pěkně zasměju), protože jsou vytvořené uměle. Daleko pozoruhodnější jsou případy, kdy se takovéto pojmenování vyskytne v reálném světě, kdy můžeme hovořit o náhodě (?). Typickým příkladem je dnes známý botanik Větvička.
    Na vysvětlenou, než tuto úvahu definitivně odlehčíme, dodejme, že se tato skupina slov týká vlastních jmen, u nichž je běžnému jazykovému uživateli zřejmá souvislost s pojmenováním apelativním, tedy obecným (vysvětlení pro laiky – poznáme jej podle toho, že s výjimkou začátku větných a jiných celků se nepíše s počátečním velkým písmenem), a je tak možno uvažovat i o nějakém „významu“ vlastního jména – viz např. výše zmíněný Větvička. Přidělení takovéhoto jména skutečně bylo nějak motivováno, ale samozřejmě např. přidělení příjmení Vepřek podle nějaké souvislosti s onou proslulou chovnou zvěří se netýká mé osoby žijící na přelomu 2. a 3. tisíciletí, nýbrž některého z mých předků (povinnost nosit příjmení se u nás ustálila v 18. století).
Jinak jsem vtipně v předchozím odstavci přeskočil pouze ke kategorii příjmení, ale totéž se může týkat i jmen křestních, i když zde ta souvislost s obecným jménem, motivovanost vzniku pojmenování je dnes ještě více setřena. Tak např. z dnešních podob jmen Boleslav a Václav lze již dnes bez jazykovědné erudice stěží poznat, že oba knížecí bratří z počátků našich dějin měli nejen stejnou krev po rodičích a předcích (Václav měl zřejmě o něco více krvinek po svaté babičce Ludmile, i když kdoví), ale dokonce i jména se stejným významem. Václav i Boleslav znamená „více slavný“. Pro ty, kteří mi nevěří a jsou staršího nebo alespoň stejného data narození jako já, připomínám ruské slovo bolšój. No, protože však motivovanost osobních jmen je už dnes značně zastřena, nebývá tak často jejich původní „význam“ zdrojem komiky, ať už chtěné, či nechtěné (nicméně ty z vás, kteří znají alespoň vzdáleně z Bible význam jména apoštola sv. Petra, může rozesmát např. jméno Petr Kamínek).
    Jsou samozřejmě případy, kdy nomen omen nepůsobí nijak komicky, ale spíše potvrzuje charakter, vzhled či skutky daného jedince. Tak např. nevěřím, že některý z léčených alkoholiků věřil, že snad obměkčí doktora Skálu, aby mu dovolil byť jen jediné pivko po obědě (aby pak obědval desetkrát denně…). Nebo půjdeme-li na pracovní schůzku s ing. Komínem, jistě nebudeme klopit oči; podobně se vypravíme neozbrojeni na setkání se známým advokátem JUDr. Láskou.
    Daleko zajímavější případy jsou ty, kdy se naopak „význam“ daného příjmení rozchází s charakteristikou, činností, vzhledem daného individua (zde je asi nejvhodnější použít termín ironie). Velice často se stává, že nositel nějakého zdrobnělého příjmení, např. Malíček, překvapí svou mohutností (ať už do výšky, či do šířky), nebo že se dopustíme společenského faux pas, když se na smuteční akci rozesmějeme pohledem na plačícího pana Smíška. No a jsme-li v zaměstnání značně přelétaví, může nás vyděsit seznámení s dlouholetým podnikovým šéfem, naším novým zaměstnavatelem, značně prošedivělým ing. Nováčkem.
    Dá se pokračovat dále a fantazii se meze nekladou. Tak např. bych já mohl šokovat sdělením, že se sprchuju dvakrát denně a v životě jsem nezachrochtal, navíc význam slova pomyje musím zjišťovat ve slovníku. Doporučení o zdravotní prospěšnosti požívání čerstvého pečiva se asi budeme zdráhat přijmout z úst docenta Nejezchleby, při spatření atletické postavy pana Hrbáčka budeme skálopevně přesvědčeni o jeho návštěvě francouzského poutního místa Lurdy. Z cimrmanovské hry Vizionář známe i překvapenou reakci uhlobarona: „…doktor Mazavka je abstinent.“
    Za značně specifické můžeme považovat případy, kdy takovéto jméno je součástí nějaké obchodní značky. To se týká již na počátku zmíněného umělého příkladu firmy Zakoupil a Zbořil, ale všední i nevšední reálný život oplývá spoustou „náhodných“ příkladů. Je to například obuv Chromec, detektivní a bezpečnostní agentura Stratil, mlékárny Bejček, cestovní kancelář Zabloudil, soukromá logopedická ordinace Mlčoch, potraviny Nejezchleba, svatební salon Svoboda, oděvy Holý, kadeřnictví Vlasáková, kovářství Kobyla a Bosák atd.
    Na závěr si dovolím přece jen jeden příklad, který souvisí s literaturou – je to zamyšlení nad otázkou, pročpak si asi spisovatel Otokar Březina neponechal své původní jméno a příjmení Václav Jebavý. Že by svoji roli sehrál nechtěný „význam“ daného příjmení (mohli bychom to ještě vyhrotit spojením s „významem“ jména křestního)? Zkrátka Nomen omen je důležitým jevem a v našem jazykovém chování hraje dost důležitou roli. Vše to pak pramení z naší přirozené snahy porozumět jazyku. To, že tato naše snaha, projevující se i v jiných oblastech a jiných jazykových jevech, je někdy příliš laická, trápí leda tak jazykovědce. Domnívám se, že kdyby nebyla laická, mnohdy bychom přišli o pořádnou porci legrace.