Vratné lahve a jiné balance

O letošním velikonočním pondělí jsem na chvíli opustil svět mladistvých opilců plazících se s vrbovým proutím po asfaltkách pokrytých vaječnou drtí a podíval se na to s odstupem a z druhé stránky – na okamžik, kdy po flámech se lahve vracejí. V našem bývalém největším a dnes již jediném klasickém městském kině v Olomouci jsem se zašel podívat na nový film otce a syna Svěrákových.
Vratné lahve je název, který již mnohé předjímá, i když není interpretovatelný pouze jedním způsobem. Je jasné, že to asi bude o stáří, o momentu, kdy se použitá a nepotřebná věc dává k výměně, popřípadě k vymytí a opětovnému naplnění, zároveň se však nabízí k zamyšlení otázka, je-li po této proceduře výrobek opět zcela nový, tak jako byl na začátku. Vratné lahve také mohou být ve srovnání s progresivním konzumem plastových obalů symbolem nostalgického starého světa, což ostatně zapadá do témat stáří. Tato základní témata se také objevují ve vskutku formálně dokonalé a myšlenkově omračující titulní písni Ani k stáru, zpívané udýchaně romantickým J. Uhlířem. Konečně vratné lahve mohou vypovídat i o pracovní metodě obou Svěráků – ze seriózního bulváru jsme byli v průběhu let dostatečně informováni o jejich sporech a několikanásobném předělávání vráceného scénáře. V tomto ohledu je škoda, že takových procedur neproběhlo o něco více, případně že se do procesu vymývání a plnění lahví nezapojil ještě někdo další. Film Vratné lahve totiž nepovažuju za příliš zdařilé dílo.
Což o to, člověk se chvílemi velmi nasměje. Komika je místy velice neotřelá a pobaví i postmodernou unaveného intelektuála. Já jsem se neudržel např. při „labutím jezeře“, zbytek kina řval smíchy při vaření kávy v rychlovarné konvici atd. atd. Projevilo se to, co se už dlouho ví – že Zdeněk Svěrák je mistr slovního i situačního humoru. Tedy jako komedie by film jistě obstál (byl-li by takto koncipován a ve výsledku sestříhán).
Problémem ovšem je to, že film v určitých pasážích chce hrát na vážnou notu. Je to právě především téma stáří a stárnutí, zautomatizovaných a jinak zproblematizovaných mezilidských vztahů, osamělosti a opuštěnosti. Jenže v těchto pasážích je bohužel film příliš plytký, zůstává se u kýčovitých frází a klišé. Jako typická ukázka klišé a trapnosti působí např. závěrečná věta ve smyslu „budeme ještě chvíli žít“, za prvoplánové považuju prostřihy erotických snů hlavního hrdiny, které vždy výborně reagují na prožitky světa reálného. Až dehonestujícím způsobem je ve Vratných lahvích zobrazován motiv víry v Boha. V tomto ohledu snad nejlépe obstojí modlitba Tkalounovy manželky v kostele. Hledání víry a náboženské vzdělávání dcery Helenky prozrazuje naprostou nevzdělanost autorů filmu v těchto otázkách (nechce se mi věřit, že by to byl záměr), Tkalounovy otázky směrem k nábožensky probuzené dceři jsou snad míněny vážně, ale vyznívají jako prázdné konverzační bonmoty. Vrcholem trapnosti je v závěru pronášená modlitba Otče náš.
Zdeněk Svěrák jako představitel hlavní role, bývalého učitele Tkalouna, je poměrně přesvědčivý – koneckonců scénář si napsal přímo na tělo. Ostatní postavy nedostávají ve filmu tolik příležitosti. Myslím si to i o Tkalounově ženě Elišce v podání Daniely Kolářové. Ta se sice na plátně objevuje velmi často, ale obraz o její postavě si musí divák často dohadovat sám. Podle mého názoru je psychologie této postavy příliš plytká.
Z vedlejší rolí mě velmi zaujal J. Macháček, pro mě nejlepší herec filmu a příjemné osvěžení, kdykoliv se objeví v záběru. Bohužel mnohem hůře se se svojí rolí vypořádala T. Wilhelmová. Je ovšem otázka, co padá na vrub samotné herečky a co spíše na vrub scénáře a režie… Výborným výkonem se prezentuje i trojice J. Budař, P. Landovský a O. Vetchý. Posledně jmenovaný ani ve zcela vedlejší roli nezapře své charisma. Dvakrát filmem doslova projde sestava z Divadla Járy Cimrmana. Je to pro mě až symbolické, viděl jsem v tom takové trochu smutné gesto „Zdeňku, neblbni tady a pojď s námi“.
Zdeněk Svěrák si asi ukrojil sousto, na které nestačil. Dodejme, že jako scénárista na to možná SÁM nestačil. Je totiž asi především velmi dobrý humorista, ale balancování na hraně humoru (ať už vlídného či kousavého) a vážného příběhu se mu totiž v tandemu se svým synem režisérem nezdařilo. Vzpomeňme se třeba na film Na samotě u lesa, který tento balanc zcela přesně udržel bez jakéhokoli patosu, trapnosti a klišé. Že by to souviselo právě s výběrem spolupracovníků?
No, v žádném případě nikoho nechci odrazovat od shlédnutí tohoto filmu, protože stejně zůstává v kontextu ostatní české produkce nadprůměrným. Klidně na to běžte a klidně moje názory odsuďte (kdokoli může kliknutím na „Comments“ připojit komentář k tomuto výplodu mé choré balancující mozkovny). Jen bych prosil, abych nebyl za své názory pranýřován, bičován, případně přitahován za choulostivé partie do svěráku. Máme totiž svobodu projevu, i když si ji mnozí pletou se svobodou lží a pomluv.

Stvořil člověk Boha? O antropomorfismu v kontextu křesťanských velikonoc

Nebývá u mě zvykem často se vyjadřovat o svých nejvnitřnějších přesvědčeních, ale musím se přiznat, že příběh křesťanských velikonoc – tedy umučení a zmrtvýchvstání Krista mě zcela fascinuje. Tyto události v sobě skrývají několik výrazných momentů, na které můžeme nahlížet skeptickým pohledem, stranou nezůstává ani tvrzení o antropomorfismu – tedy častý názor, že Bůh je výmyslem lidí a do jeho podoby, povahy, charakteru byly vkopírovány vlastnosti, přání a tužby lidské. Podle mého názoru však podstata velikonoc antropomorfismus v konečném důsledku zcela vylučuje. Domnívám se, že jednání Boha ve velikonočním příběhu je z lidského pohledu naprosto absurdní a s lidským chováním a myšlením zcela neslučitelné.
Jistě klasickým případem antropomorfismu je lidská představa řeckého Olympu, kde se mezi sebou hašteří bohové potajmu si škodící a v manželských vztazích se podvádějící. Ale dokážu uznat názor, že antropomorfismus se může projevovat i v představě dokonalého ideálního věčného boha, ve vládě dobra nad zlem, v řádu, který se projevuje přírodou. Uznávám, že i takového boha by mohl stvořit člověk.
Avšak Bůh, tak jak jej popisuje bible, zejména Nový zákon, se představě tvora (tedy osobě či skutečnosti stvořené, dodejme – člověkem stvořené) vymyká. Ne vždy, ale projevuje se to ve vybraných důležitých událostech. Je to např. jeho narození. Tady už pro mě antropomorfický pohled na křesťanskou víru zásadněji ztrácí na svém opodstatnění, i když bychom mohli tvrdit, že popis narození Boha v chudé stáji a ve společnosti domácího zvířectva, hnoje a pastýřů, je připodobněním lidské touhy po souladu s přírodou (tedy ekologie), případně snahy po třídní rovnoprávnosti a sociální spravedlnosti ve prospěch chudých (nevěřím ale, že by Boha stvořila názorová platforma, která třídní rovnoprávnost hlásala a dodnes hlásá…).
Velikonoce jsou pro mě v tomto pohledu nejradikálnější. Lidské představě nejabsurdnější je postava všemohoucího Božího Syna, který umírá na kříži totálně opuštěný (dokonce vyčítající Bohu otci „proč jsi mě opustil“), nejhorším možným způsobem zmučený, zcela závislý na zvůli lidí (viz také známá pašijová věta – „jsi-li Syn Boží, zachraň sám sebe a sestup z kříže“). Ano, nevěřím, že by člověk mohl vytvořit představu Boha vydaného na milost a nemilost lidem. Vždyť v tu chvíli jakoby Bůh popíral svoji všemohoucnost, hlásá-li, že sláva a věčnost spočívá v zapření sebe sama… Velikonoční události jsou samozřejmě také absurdní v kontextu soudobého myšlení a soudobého očekávání Mesiáše jako vítězného krále. V tomto ohledu je zajímavým svědectvím i totální zmatek budoucích apoštolů, kteří z lidského pohledu velikonoční události prostě nechápali.
Je jistě mnoho a mnoho dalších aspektů, na něž mohou křesťanské velikonoce upozornit a mnozí teologové by se podivili, co to tu ten laičíček píše. Protože se však často setkávám s názory o antropomorfickém původu náboženství, speciálně křesťanství, stávají se pro mě pašijové události dost zásadním protiargumentem, ale nejen tím – fascinují mě svoji hloubkou, svým tajemstvím a také tím, že v konečném důsledku znamenají zásadní obrat v myšlení člověka, kde se v křesťanství stává ideálem (bohužel tak často nenaplňovaným) oběť a láska. Viděno z druhé stránky, z pohledu Boha, události povelikonoční vedou k „teomorfismu“ – člověk má před očima příklad nevinného utrpení a oběti a chce-li, je tímto příkladem proměňován.

Žijeme v 21. století a papáme lžičkou

To je věta, kterou dnes ráno pronesla žena na adresu naší jedenapůlroční dcery, jež se bezstarostně krmila smetanovým krémem za pomoci svých vlastních nenechavých prstíčků. Věta vskutku geniální. Geniální proto, že je možné ji interpretovat různě, dokonce i protikladně.
Je papání lžičkou technickým pokrokem? Pro malé dítě bezesporu ano, dokonce se jedná o jeden ze zásadnějších posunů ve vývoji dítěte – když se naučí pracovat s jemnou mechanikou svých doposud spíše legračních neohrabaných končetin.
Je papání lžičkou technickým pokrokem pro dnešní lidstvo? Když pominu některé analfabety společenského chování, ze kterých dodnes v hrobě hrůzou vstávají panu Guthu-Jarkovskému zkostnatělé vlasy na hlavě (vždy perfektně zastřižené a učesané), pak to patří k takovým samozřejmostem, že se až divíme, že někdo nevymyslel nějakou lepší alternativu, abychom při jídle mohli vykonávat další činnosti. Případně by nás mohl krmit počítač; při obědě by tak např. podnikový ředitel mohl podepisovat papíry, vášnivý počítačový hráč by měl ruce volné pro svůj joystick či volant a já bych nemusel při vyučování dělat přestávku na oběd, dokonce bych mohl při jídle psát na tabuli všechny tvrdé jery Kyjevských listů.
Lžička může být taky symbolem hojnosti, chce-li někdo, tak „konzumu“. Možná symbolem regulovaného konzumu, že by tedy věta z nadpisu tohoto mého výplodu byla optimistickou vizí moderního člověčenstva, které čerpá z obnovitelných zdrojů, posílá polovinu svého platu na chudé a v supermarketu dává přednost vratnému obalu, zkrátka člověčenstva, které uspokojuje své konzumní choutky, ale s mírou (v rozumných dávkách po lžičkách). S mírou s malým m, protože toho já bych se nechtěl nikdy účastnit. Nejhorší muzikant je najezený muzikant a myslím si, že to platí o všech tvůrčích profesích.
Lžička je pro mě taky spojena s blues, zvlášť v poslední době, kdy poslouchám takovou klasiku, jako je píseň „Spoonful“ (proslavil ji zejména hvězdný Cream, autorem je neméně hvězdný Will Dixon – mimochodem doporučuji shlédnout naprosto fascinující stojový experimentální překlad encyklopedického hesla o této osobnosti – jako příklad postačí překlad jména Muddy Waters = „pošpinit vody“) v podání holandských muzikantů z delty Rýna – Livin’ Blues (album Wang Dang Doodle z roku 1970). Kromě toho jsem po pěti letech objevil jeden skvost, který se jmenuje Are You Passionate (r. 2002) od Neila Younga.
V popisu soukromých zážitků z nejžhavější současnosti bych mohl pokračovat dál a dál, domnívám se však, že to by nikoho moc nezajímalo. Každý má svůj vlastní vnitřní svět a tím je měřen i svět okolní. Z toho důvodu si dovolím tvrdit, že papání lžičkou je i na prahu 21. století velký krok pro člověka.