Trampská deska roku 2006

No, můj dnešní text může vypadat jako pořádně velké chlubení. A taky asi je! Dnes jsem se totiž dozvěděl, že hudební album mojí kapely „U severní trati“ je v hodnocení došlých nahrávek časopisu Country Ahoj vyhlášeno nejlepší deskou v jedné z kategorií (přesněji - jedná se o soutěž "Sešlo se na redakčím stole 2006"). To je samozřejmě velký úspěch, a jen hodně nového materiálu k nazkoušení nám to teď v kapele nedovolí pořádně oslavit.
Chlubit se nechci. Spíš mě zaráží kategorie, do které jsme byli zařazeni – a to „Trampská muzika“. Já nezastírám velké sympatie a dokonce i vlastní aktivní zařazení k záměrně neorganizovanému trampingu, či spíš čundrování, vandrování, prostě holdování krásně opojné iluzi o volnosti v současném světě, které je možno dosáhnout s batohem na zádech, kytarou v ruce a nánosem bahna na kanadách. Dokonce jsme během nedávné doby byli na nějakém čundru všichni z kapely. Ale přesto mě škatulka Trampská muzika docela šokovala.
Škatulky bývají často z nepříliš odolného materiálu. Taky se mohou hodně rychle opotřebit tím, že se neustále škatulkované předměty ve škatulkách vyměňují. Co bylo dnes vpravo nahoře, může být zítra vlevo vzadu apod. Já osobně spíš hledám umístění, které se neopotřebuje, nebude uzavřené jako šuplík, na druhou stranu nebude v příliš otevřeném prostoru pod neustálým rizikem odfouknutí při každém lehčím závanu větru.
Kdybych měl přece jen na tuto škatulkovou hru přistoupit, v jistém odvětví české muziky, která bývá řazena pod dnes už téměř nicneříkající a neskutečně vágní termín folk, bych nejraději vyhlásil jinou dětskou hru – škatule, škatule, hejbejte se. Rozhodně bych zrušil některá nesmyslná označení jako např. písničkář = člověk vystupující jednotlivě, nejlépe s kytarou (nikoli autor písniček). Pak bych prolomil letitá tabu, jako že např. bicí nejsou trampským nástrojem, protože v ohni shoří a blány jsou dnes umělé, dále „máš-li dlouhý vlas, vši spálí jen mráz“ a „folk spasí nás“.
Naštěstí rozhodnutí o kvalitě hudební produkce stále zůstává v největší míře na divákovi/posluchači. Jen je mu někdy zbytečným škatulkařením dost zúžen výběr.

P.S: Jsem to ale nevděčník, ani jsem za tu krásnou cenu od Country Ahoj nepoděkoval. Ale věřím, že tyto rádobyvtipné glosy budou pochopeny v tónu lehce humorném…

Lidé ochotní - reflexe jednoho divadelního představení

Pozn.: v lehce upravené podobě vyšlo tiskem ve Velkobystřických novinách (č. 3/2007, s. 5).

Nepatřím mezi nějaké obzvláštní milovníky divadla. No, přesněji řečeno, nejsem příliš ochoten navštěvovat divadelní představení. Asi je to dáno tím, že moje estetické prožívání je značně individuální – stejně tak nerad chodím do kina, jistý odstup mám (samozřejmě s výjimkami) k divácké účasti na hudebních vystoupeních. Nejvíce mě asi ruší přítomnost v publiku na koncertech vážné hudby. Musím zavírat oči, abych viděl hudbu.
Přesto jsem rád, že jsem udělal malou výjimku a navštívil kulturní středisko ve Velké Bystřici, kde místní ochotnický divadelní soubor započal 130. výroční rok od svého založení premiérou hry Rozpaky zubaře Svatopluka Nováka. Odměnou mi byl kvalitní text, solidní herecké výkony, a co se týče režijního zpracování – u ochotnických souborů je podle mého názoru úloha režiséra/režisérky vždy nesmírně důležitá (je to přece jiná práce než s herci-profesionály..) – velmi, velmi zdařilé.
Hra Rozpaky zubaře Svatopluka Nováka, jejímiž autory jsou Kazimír Lupinec a Sonya Štemberová, je intelektuálně nenáročnou komedií, která vhodně kombinuje situační a konverzační humor. Děj se odehrává na zubařské klinice a hlavním tématem je značně vyostřená soutěž dentistů o co největší počet pacientů, jednotlivé zdravotní výkony jsou podle stupně náročnosti náležitě obodovány – tento moment je jedním z několika nenápadných satirických drápků ve vztahu k současné situaci ve zdravotnictví. Jak už to u komedií bývá, příběh je ukončen náležitou pointou, i když v tomto případě se jedná o pointu trochu očekávanou a úrovně jiných komických scén ne zcela dosahující.
Musím se přiznat, že jsem se při představení docela rozesmál (a to s ohledem na současný svět orkánů, válečných konfliktů, klimatických změn, vidin začátku semestru a plánované návštěvy zubaře úplně bezstarostně), ale to vše až ve chvíli, kdy jsem se definitivně ujistil, že nebudu vyvolán na jeviště, abych se stal součástí hry, přesněji řečeno bezbranným objektem zvůle herců a režiséra. Je-li totiž třeba něco zvlášť ocenit na Rozpakách zubaře Svatopluka Nováka, pak je to v úvodním proslovu režiséra zdůrazněná interaktivnost. Nebudu ovšem již nic dalšího prozrazovat, potencionální diváci by totiž mohli přijít o mnohá překvapení.
Po skončení hry i po slavnostním ceremoniálu v zákulisí jsem přemýšlel, proč vystoupení divadelního souboru ve Velké Bystřici vzbudilo tolik kladných ohlasů, komentářů a v neposlední řadě bouřlivý potlesk. Především je třeba vyzdvihnout již výše zmíněný výborný výkon celého ansámblu i všech techniků a jiných přidružených ochotníků. Dále je to velmi vhodný výběr repertoáru s ohledem na možnosti souboru – velkobystřičtí se nepustili do ničeho, na co by nestačili (pozor, tím neříkám, že by na něco nestačili!!!). No ale podle mého názoru tím největším strůjcem úspěchu je ochotnické srdce. Tlukot tohoto srdce prozvučoval celé vystoupení a v kombinaci s kvalitami k profesionalitě se blížícími činil nejen z aktérů divadla, ale i ze všech přítomných „amatéry“ v pravém slova smyslu – tedy „milovníky“, dodejme milovníky vzácného vzájemného sdílení myšlenek, pocitů a estetična – zkrátka divadla..

Rozpaky zubaře Svatopluka Nováka, Divadelní soubor ve Velké Bystřici, premiéra 4. února 2007, režie Tomáš Hradil, autoři Kazimír Lupinec a Sonya Štemberová.

P.S. Pochopitelně si obdiv zaslouží i ono kulaté výročí velkobystřického souboru, a to ne tak moc s ohledem na počáteční data, jako spíše v perspektivě let nedávných, které jsou od dob Národního obrození dost a dost vzdálené. Existence tohoto a podobných souborů je alespoň pro mě stále jaksi zázračná a musejí se zde ohánět zvlášť manažersky schopní strážní andělé.

P.S.2 Možná adjektiva jako dobrý, velmi dobrý, výborný nejsou klasifikačním hodnocením!! Záměrně se vyhýbám absolutnímu hodnocení známkou „jedna“, tuto možnost si nechávám v záloze pro hypotetické možnosti jako např. kdyby vstali z hrobu V. Menšík s J. Sovákem a spolu s P. Newmanem, R. Redfordem a J. Deanem sehráli nějakého Shakespeara, E. Ionesca a T. Williamse dohromady.

Povídka z mého archívu

Začátek nového roku bývá spojen s výhledem do budoucna, s nejrůznějšími předsevzetími, s optimismem nového prostoru a já nevím s čím ještě. Já se však nechci věnovat v tuto chvíli žádnému budovatelskému nadšení (pozor – sloveso být ve futurálním tvaru budu zřejmě se slovesem budovat nijak etymologicky nesouvisí!), naopak jsem otevřel svůj archív a našel jsem jednu, myslím si, zajímavou povídku. Upozorňuji, že všechny události a postavy tohoto příběhu jsou fikcí a eventuální podobnost se skutečností je čistě náhodná. Také upozorňuju všechny, kteří se pozastaví nad literárními hodnotami textu, že v době sepsání povídky jsem neměl jediný šedivý vlas, o mnoho méně kil a mnohem rozšířenější zorničky při pohledu do zapadajícího slunce.

Franjevac

Odpusť nám naše viny, jako i my odpouštíme našim viníkům.

Klášter Vrgorac stál na úbočí tisíc metrů vysokého horského masivu už několik staletí. Mnoho generací františkánů v něm přetrpělo duchovní bouře, mnoho generací mnichů v něm halilo své duše do posvátného kadidlového dýmu modliteb a chvalozpěvů, mnoho osudů se v něm naplnilo a mnoho těl bylo v důvěře v Boží milosrdenství pochováno v kryptě kostela a na přilehlém hřbitově. Klášter přečkal četné rebelie bezbožného lidu i dlouhotrvající sousedství mohamedánského tureckého panství. Jako maják uprostřed rozbouřeného moře.
Až toho jara na sklonku dosud nejmodernějšího tisíciletí přišli četnici, ve tvářích ďábelský smích a v rukou rouhavé vraždící zbraně. Neurvale zabouchali na vstupní vrata a bratra Serafína, který jim přišel důvěřivě otevřít, zastřelili dávkou ze samopalu. Pak vtrhli do budov a nahnali zmatené mnichy do refektáře.
Velitel, poručík Marić, hlasem, který se výsměšně odrážel od zbožných stěn, krátce oznámil, že na území jeho velké země a svatého národa nebudou trpět žádnou kacířskou pakáž, a poslal své muže do starobylých chodeb a místností, aby ničili a pálili. Převora, který se pokusil chabě protestovat, vzal s sebou stranou a o jeho osudu rozhodla suchá rána z pistole. Zbývající františkány jako bezbranné stádo, jako ovce vedené na porážku hnali přes dlážděný dvůr ven z kláštera a při jejich hrůzyplném exodu do nich se smíchem stříleli. Mladý novic Marko se ohlédl po dvou starších bratrech, kteří s kulkou v těle bezvládně klesli na chladný kámen, ale zase rychle pokračoval v útěku, zasažen štiplavým olovem do pravé paže, která křečovitě svírala malý růženec. Někde v budově praskal oheň a ruce četniků hanobily zdi svatého místa černými nápisy.

Jsou v lidském životě osudové mezníky, které člověka vytrhnou z jeho kořenů, převrátí skrz naskrz a naráz vrhnou na novou, dosud neznámou cestu, po níž náhle jde, nemá čas ani vůli ptát se proč, jen podvědomou sílu sladit s ní své kroky a ubírat se po ní dále stůj co stůj. I mladý novic Marko z vrgorackého kláštera byl takto vržen na nenadálou cestu, když předtím zničili jeho dosavadní jistotu a směřování. Po vyhnání z kláštera spolu se zbytkem přeživších bratří bloudil krajem, až se po četných útrapách dostal ke svým lidem. Domov neměl, ani by nevěděl, kde jej v nastalé apokalypse hledat; ovce bez pastýře, lišky bez doupat, pták bez hnízdiště – tak se Marko cítil. Jediné, co v něm zůstalo jistého, byla náhle se zrodivší nenávist k ďábelské tváři četnického poručíka Mariče, která se k němu vracela v hrůzných snech i v nejstrašnějším bdění. Rozhodl se přidat se k armádě.
A tak zatímco poprvé ohmatával chladnou zbraň, zatímco jeho prsty zlehka a prozatím tápavě přejížděly po lesklé pažbě, před očima mu vyvstával obraz pleněného kláštera, zabíjených nevinných mnichů i nenáviděných četniků. Pod tíhou strašných vzpomínek se z něho stával nenasytný vlk, lačnící po krvi a po pomstě. Sám se dobrovolně přihlásil do prvních linií a zakrátko se z něj stal ostřílený voják, obdivovaný u svých a nenáviděný u nepřátel.
Po několika týdnech spolu se svým oddílem střežili linii uprostřed kamenitých kopců. Začínal večer a v tuto chvíli se Marko vždycky modlíval růženec, poslední dědictví, které mu z kláštera zbylo. Jeho modlitba byla tím nejrozporuplnějším, co si člověk může vůbec představit. Rozjímal tajemství Kristova utrpení a smrti. Kristovo nespravedlivé odsouzení a mučení bylo jeho vlastní nejtrpčí zkušeností, Kristovi katani měli tváře nenáviděných četniků; Marko hořel spravedlivým hněvem, svatou válkou, Boží pomstou. U dění na kříži se ale vždy zastavil. Připomněl si Kristova slova odpuštění a ta jej bodla přímo u srdce, nesnesitelně zasáhla jeho duši, a on náhle viděl svou nenávist v jiném světle; viděl ubohá těla dříve dýchajících, toužících a možná milujících mužů, kteří zahynuli jeho rukou. Ano, Marko se zpronevěřuje cestě svého Spasitele, jeho nynější život je plný smrtelných hříchů, tím těžších, čím hlubší je jeho nenávist. Vždyť on sám je jedním z Kristových vrahů, on sám ostří hřeby, které vjíždí do Mistrových otevřených ran. Markova duše úpěnlivě prosila o milost.
Jako vždy se ale probral z rozjímavého vytržení a jeho duše se opět z kousků roztříštěných úpěnlivou modlitbou slila v jeden celek, v jeden monolit vojáka a obránce své těžce zkoušené vlasti. Růženec zastrčil do náprsní kapsy, očima a letmým dotykem prstů zkontroloval svou zbraň a ostražitě se rozhlédl kolem sebe. V malých rozestupech usazení vojáci nehybně plnili svoje úkoly, všechno bylo, jak mělo být.
Pak zachytil pohled velitele, kterým jej volal k sobě. Marko se zvedl a tiše se k němu přiblížil. Vyslechl udýchaný, přesto však naprosto klidný rozkaz, aby se přesunul o několik desítek metrů kupředu na okraj malého úvozu, který je potřeba ohlídat někým zkušeným a odvážným. Bez okolků přijal.
Když se dostal na místo, usadil se mezi dvěma balvany, mezerou mezi nimi měl dostatečný výhled a byl co nejvíce chráněn. Tak vyčkával, prst na spoušti, oči zabodnuté do úvozu před sebou, uši nastražené na sebemenší podezřelý zvuk.
Nad horami právě začalo zapadat slunce. Celý kraj se zalil do ruda, byl v tom krvavý osud mnoha mužů a oheň, který spaloval domy, lesy i srdce, byla v tom náhlá přítomnost smrti v lidském životě i přítomnost toho druhého světa, který převyšuje všechno lidské chápání, byly v tom všechny Markovy myšlenky, které se brodily v krvi a neustále narážely na hradby obou světů. Náhle zpozorněl, uslyšel nepatřičný zvuk a kousek před ním se něco pohnulo. Pak zpoza křovin do úvozu opatrně vstoupil muž.
Marko zadržoval dech. Ze svého úkrytu pozoroval nepřítele, který se pomalu blížil úvozem směrem k němu. Přistoupil až téměř k balvanům, vždy po několika krocích se zastavil, přikrčil a naslouchal. Marko jej pozoroval a vtom překvapením ztuhnul. Byl to poručík Marić.
Ozvala se stará, avšak neustále jitřená rána v jeho srdci. Nenáviděný muž stál kousek od něj, byl sám a v nevýhodě, protože o Markovi nevěděl. Marko ještě více zatajil dech a na okamžik se nechal zaplavit vlnou nenávisti a odporu. Pak se spíše podvědomě rozhodl jednat.
Přiskočil k Marićovi zezadu a přiložil hlaveň samopalu k jeho lopatkám. Přinutil jej odhodit zbraň a při důrazné výzvě, aby byl co nejvíce zticha, jej otočil čelem k sobě. Zahleděl se do jeho vystrašených očí. Uvnitř zahořel krutou radostí. V něco podobného ani nedoufal, bylo pro něj nevýslovně a krutě krásným snem, aby takto před ním mohl stát, cítit jeho strach, v duchu radostí triumfálně jásat nad jeho hrůzou, moci rozhodovat o jeho životě, tak jak on rozhodoval o životě jeho, jeho bratrů i kláštera. Pomstít se.
Slunce bylo na krátký okamžik v půli své pouti do říše noci. Z posledních sil ozářilo celý kraj, stíny křovin a zakrslých stromů byly dlouhé, tváře kamenů otočené k západu se ze všech posledních sil rozzářily a v úvozu na sebe napjatě hleděli dva muži. V obličeji rudí, z čel jim stékal pot, jeden plný strachu, druhý plný omamujícího pocitu moci, síly a spravedlivého odhodlání. Marko odjistil zbraň.
Prst mu nervózně ulpěl na spoušti, když tu náhle slunce nenávratně zmizelo z obzoru a jemu se před očima objevil Kristus ukřižovaný, Kristus umučený, Kristus odpouštějící. Prst na spoušti se téměř neznatelně potřepával. Jediný nervový impuls a pomsta bude dokonána, jediný tak známý a zautomatizovaný pohyb a vše bude tak, jak si Marko ve skrytu duše tisíckrát představoval. Obraz Ukřižovaného se však zvětšoval s větší a větší intenzitou, až Marko, franjevac, bolestně vzdychl a sklopil zbraň. Odvrátil oči od hrůzou strnulého četnika, otočil se a se sklopenou hlavou odcházel. Ukřižovaný zvítězil.
Marić se otřepal. S úlevným a již opět výsměšným pousmáním vytáhl ze záňadří malou pistoli, zamířil a třikrát chladně vystřelil. Marko padl tváří k zemi.