Můj názor na Apocalypto

Poté, co jsem byl shodou okolností skoro přinucen sledovat několik novějších českých filmů a víme, že k současným filmům české produkce jsem značně skeptický (potvrdilo se mi např. to, že alkohol je skutečně výrazně depresogenní látka – zvlášť když jej člověk sleduje na filmovém plátně ve filmu Bobule), rozhodl jsem se napravit si chuť filmem zahraničním. Přesněji řečeno několika filmy. O rozrůstající se sbírce filmů s Belmondem pohovořím někdy příště, teď bych chtěl vyslovit několik poznámek k dílu, které jsem si koupil v supermarketu na DVD za 49 Kč, tedy k filmu Apocalypto režiséra, producenta a spoluscénaristy Mela Gibsona.

No a musím přiznat, že jsem nebyl zklamán! Musím dokonce přiznat, že jsem byl velmi potěšen. O několik náhledů na toto pozoruhodné dílo se chci v následujících řádcích podělit, aniž bych si ovšem kladl nárok na seriózní odbornou recenzi. K tomu mě naštěstí nikdo nenutí a já se tak můžu věnovat svojí klasické dojmologii. Chtěl bych se vyslovit především k dvěma věcem – 1. k symbolické rovině filmu; 2. k reflexi „klasického schématu akčního filmu“ – a pak připojit několik drobných kritických či naopak nekritických připomínek.

ad 1) Myslím si, že na filmu je v dobrém smyslu vidět, že do něj byla investována fůra peněz. Perfektní reálný dobový svět zachycuje výborná kamera. Na své si rovněž přijdou lingvisté zabývající se indiánskými jazyky (díky poněkud obrazné řeči, tedy alespoň jak se jeví podle českých titulků, i lingvisté obecní J ). Příběh je silný, akční, zhutnělý (pokud jsem dobře počítal, odehrává se během tří dnů?).

Mimoto však asi jen slabomyslné nátury ani alespoň nevytuší, že v Gibsonově díle jsou skryty i nějaké významy obecnější. Jeden z klíčů, alespoň tak jak mi to vyplynulo, se skrývá v mytologickém příběhu, který vykládá starý pahýloruký indián večer u slavnostního ohně. Je to příběh o smutném tvoru – člověkovi, nad nímž se zvířata slitují a každé zvíře mu něco daruje ze svých schopností. Na závěr, když se ostatní zvířata domnívají, že člověk teď bude šťastný, praví sova: „Uvnitř člověka jsem spatřila jámu. Hlubokou jako hlad, již nikdy nezaplní. Ta ho plní smutkem a nouzí. Bude brát dál a dál. Až jednoho dne svět řekne: už nejsem a už nemám co dát.“

Můžeme v tom spatřovat alegorii k současnosti, což je určitě lákavé, neboť přírodní zdroje mizejí, živočišné druhy vymírají, příroda zaniká, ovzduší se zhoršuje a dokonce i prý počasí už není, co bývalo. Právě v tom je zřejmě i ta „apokalyptičnost“ filmu, kterou můžeme vidět v zániku bezohledně se rozpínající a drancující civilizace. Mně osobně to ale nejvíce konvenuje s mým chápáním biblického učení o dědičném hříchu. Proto bych potřeboval poradit – je v závěrečných titulcích v dedikaci „na památku Ábelovu“ (in rememberance of Abel) míněn Ábel biblický?

ad 2) Už jsem zmínil, že film splňuje kritéria akčních filmů – no spíš je to v podstatě s výjimkou několika pasáží samá akce. Přesto se mi líbí, jak je zde reflektováno něco, co bych si dovolil nazvat „klasickým“ schématem akčních filmů. Upozorním na hlaví akční vrchol filmu – tedy pronásledování uprchlého zajatce. Jak už to bývá, postupně jednotliví pronásledovatelé umírají a divák je ve skrytu duše přesvědčen, že hlavní hrdina jistě přežije. V pralese dokonce dojde i na nestandardní metody boje, oblíbené to klišé mnoha filmů. Před koncem se ale stane něco, co z tohoto klasického schématu vybočí. Všechno je nachystáno pro hlavní vrchol – čas se krátí, Jaguáří tlapa musí co nejrychleji vytáhnout ze zaplavujícího se úkrytu své milované (jejich počet se mezitím rozšířil ukázkovým a dnes již opět moderním porodem do vody), zbývají ještě tři pronásledovatelé, mezi nimi velitel, hlavní a největší „monstrum“ k poražení. Divák čeká několikaminutový závěrečný zápas, během něhož bude „klaďas“ několikrát na hranici života a smrti a pak se zázračně vzchopí. Místo toho, ale přichází poměrně rychlé, jednoduché a vtipné zabití „monstra“ a Jaguáří tlapa utíká dál směrem na mořské pobřeží.

Zde přichází v kontextu filmu skutečně naprosto nečekaná pointa, kterou jsem si, přiznám se, vychutnal. Místo poslední rozhodující bitvy se dvěma zbylými pronásledovateli jen nevěřícné zírání. V těchto a podobných momentech film Apocalypto svůj výchozí akční žánr přesahuje k velikému dobru věci. Strnulé a mlčící, snad i trochu děsivé postavy mořeplavců pak pointu filmu podtrhují především ve výše zmíněné symbolické a alegorické rovině příběhu.

No a ještě slíbené drobné poznámky. Některé projevy animistického náboženství domorodých indiánů až příliš připomínají prvky křesťanské zbožnosti – snad je zde myšlenka univerzální podstaty všech světových věr a náboženství zdůrazněna trochu přehnaně. Divák je přesvědčivým způsobem přinucen k citové zainteresovanosti na krutém údělu zotročených indiánů a na všech tragicky přetrhaných osobních a rodinných vazbách. Divoký pralesní lid je ovšem podle mě trochu idealizován (zřejmě tak trochu anachronisticky – tedy z pohledu současného člověka – a pak asi trochu i proto, aby dokonale zapadl do symbolické roviny filmu).

Co mi vůbec nevadí a naopak se mi velmi líbí, je zapojení náhod a zásahů „vyšší moci“ – např. zatmění slunce, proroctví o jaguárovi, příjezd mořeplavců, realistický sen bezprostředně před vypleněním vesnice apod. Zde bylo asi největší nebezpečí potencionální kýčovitosti, ale ve výsledku to působí tak, že Jaguáří tlapa byl prostě ve správné chvíli na správném místě, podstata těchto „zázraků“ a „náhod“ byla čistě realistická a zázračná byla tedy „pouze“ časová souslednost . Ostatně se domnívám, že takto se odehrává většina zázraků v posvátných knihách zapisovaných a že tímto způsobem bývá z hlediska „vyšší moci“ koncipována cesta vyvolených.

Nomen omen

    Snad každý zná cimrmanovský název stavební firmy Zakoupil a Zbořil. V tomto případě se jedná o známý literární postup, kdy je fiktivní vlastní jméno vytvořeno tak, aby zároveň nějakým způsobem charakterizovalo jeho nositele – a to ať už kladně, tak i záporně, ironicky a kontrastně. Pro tento jev se taky používá známý termín – nomen omen („pojmenování, které vystihuje, které je příznačné pro jeho nositele“ – viz Slovník spisovné češtiny).
    To jsou ovšem příklady umělých nomen omen z literatury. Zde bychom toho určitě našli víc, ale jsou prázdniny a mně se nechce číst. Navíc musím přiznat, že tyto případy nejsou pro mě tak moc zajímavé (ledaže se někdy pěkně zasměju), protože jsou vytvořené uměle. Daleko pozoruhodnější jsou případy, kdy se takovéto pojmenování vyskytne v reálném světě, kdy můžeme hovořit o náhodě (?). Typickým příkladem je dnes známý botanik Větvička.
    Na vysvětlenou, než tuto úvahu definitivně odlehčíme, dodejme, že se tato skupina slov týká vlastních jmen, u nichž je běžnému jazykovému uživateli zřejmá souvislost s pojmenováním apelativním, tedy obecným (vysvětlení pro laiky – poznáme jej podle toho, že s výjimkou začátku větných a jiných celků se nepíše s počátečním velkým písmenem), a je tak možno uvažovat i o nějakém „významu“ vlastního jména – viz např. výše zmíněný Větvička. Přidělení takovéhoto jména skutečně bylo nějak motivováno, ale samozřejmě např. přidělení příjmení Vepřek podle nějaké souvislosti s onou proslulou chovnou zvěří se netýká mé osoby žijící na přelomu 2. a 3. tisíciletí, nýbrž některého z mých předků (povinnost nosit příjmení se u nás ustálila v 18. století).
Jinak jsem vtipně v předchozím odstavci přeskočil pouze ke kategorii příjmení, ale totéž se může týkat i jmen křestních, i když zde ta souvislost s obecným jménem, motivovanost vzniku pojmenování je dnes ještě více setřena. Tak např. z dnešních podob jmen Boleslav a Václav lze již dnes bez jazykovědné erudice stěží poznat, že oba knížecí bratří z počátků našich dějin měli nejen stejnou krev po rodičích a předcích (Václav měl zřejmě o něco více krvinek po svaté babičce Ludmile, i když kdoví), ale dokonce i jména se stejným významem. Václav i Boleslav znamená „více slavný“. Pro ty, kteří mi nevěří a jsou staršího nebo alespoň stejného data narození jako já, připomínám ruské slovo bolšój. No, protože však motivovanost osobních jmen je už dnes značně zastřena, nebývá tak často jejich původní „význam“ zdrojem komiky, ať už chtěné, či nechtěné (nicméně ty z vás, kteří znají alespoň vzdáleně z Bible význam jména apoštola sv. Petra, může rozesmát např. jméno Petr Kamínek).
    Jsou samozřejmě případy, kdy nomen omen nepůsobí nijak komicky, ale spíše potvrzuje charakter, vzhled či skutky daného jedince. Tak např. nevěřím, že některý z léčených alkoholiků věřil, že snad obměkčí doktora Skálu, aby mu dovolil byť jen jediné pivko po obědě (aby pak obědval desetkrát denně…). Nebo půjdeme-li na pracovní schůzku s ing. Komínem, jistě nebudeme klopit oči; podobně se vypravíme neozbrojeni na setkání se známým advokátem JUDr. Láskou.
    Daleko zajímavější případy jsou ty, kdy se naopak „význam“ daného příjmení rozchází s charakteristikou, činností, vzhledem daného individua (zde je asi nejvhodnější použít termín ironie). Velice často se stává, že nositel nějakého zdrobnělého příjmení, např. Malíček, překvapí svou mohutností (ať už do výšky, či do šířky), nebo že se dopustíme společenského faux pas, když se na smuteční akci rozesmějeme pohledem na plačícího pana Smíška. No a jsme-li v zaměstnání značně přelétaví, může nás vyděsit seznámení s dlouholetým podnikovým šéfem, naším novým zaměstnavatelem, značně prošedivělým ing. Nováčkem.
    Dá se pokračovat dále a fantazii se meze nekladou. Tak např. bych já mohl šokovat sdělením, že se sprchuju dvakrát denně a v životě jsem nezachrochtal, navíc význam slova pomyje musím zjišťovat ve slovníku. Doporučení o zdravotní prospěšnosti požívání čerstvého pečiva se asi budeme zdráhat přijmout z úst docenta Nejezchleby, při spatření atletické postavy pana Hrbáčka budeme skálopevně přesvědčeni o jeho návštěvě francouzského poutního místa Lurdy. Z cimrmanovské hry Vizionář známe i překvapenou reakci uhlobarona: „…doktor Mazavka je abstinent.“
    Za značně specifické můžeme považovat případy, kdy takovéto jméno je součástí nějaké obchodní značky. To se týká již na počátku zmíněného umělého příkladu firmy Zakoupil a Zbořil, ale všední i nevšední reálný život oplývá spoustou „náhodných“ příkladů. Je to například obuv Chromec, detektivní a bezpečnostní agentura Stratil, mlékárny Bejček, cestovní kancelář Zabloudil, soukromá logopedická ordinace Mlčoch, potraviny Nejezchleba, svatební salon Svoboda, oděvy Holý, kadeřnictví Vlasáková, kovářství Kobyla a Bosák atd.
    Na závěr si dovolím přece jen jeden příklad, který souvisí s literaturou – je to zamyšlení nad otázkou, pročpak si asi spisovatel Otokar Březina neponechal své původní jméno a příjmení Václav Jebavý. Že by svoji roli sehrál nechtěný „význam“ daného příjmení (mohli bychom to ještě vyhrotit spojením s „významem“ jména křestního)? Zkrátka Nomen omen je důležitým jevem a v našem jazykovém chování hraje dost důležitou roli. Vše to pak pramení z naší přirozené snahy porozumět jazyku. To, že tato naše snaha, projevující se i v jiných oblastech a jiných jazykových jevech, je někdy příliš laická, trápí leda tak jazykovědce. Domnívám se, že kdyby nebyla laická, mnohdy bychom přišli o pořádnou porci legrace.

Pozvánka

Tak pro všechny, kteří ještě neztratili trpělivost s mým zastaralým blogem! Kdo může, nechť přijde na tento avizovaný koncert.