Asi každý si všímá věcí kolem sebe. No a asi každého tyto věci přivádějí k úvahám nejrůznějšího druhu. Nad vlastním nedostavěným domem lze přemýšlet o dokonalosti bezpečnostních systémů v bance, při příležitosti všesokolského sletu o prudce stoupnuvším počtu per v Praze a za dlouhých zimních večerů třeba o nejrůznějších panáčcích (vysvětlení pro děti: jedná se o všelijaké pohádkové postavy – myslivec, čert, Jasoň a Drsoň, pan Slíva, lesní borovička, meruňková víla, děd Praděd, skřítek Bourbon atd.). Mě k následujícímu zamyšlení inspiroval obrázek, který jsem spatřil z jedoucího autobusu – k jednomu domu po rýně šplhala figurka Santa Clause (podotýkám, že to bylo asi tak 28. listopadu).
Úvodem bych vyloučil jednu hypotézu, která mě, přiznám se, napadla jako první. Totiž to, jestli opravdu na té rýně Santa Claus šplhal, jestli na ní tak náhodou nevisel. Mohlo by se tak jednat o krásný symbolický počin některého z uvědomělých rodičů, kteří tím naznačují, aby děcka neblbla, že svými požadavky přivedou červeného huňáče k zoufalství a posléze, poté co prodá soby do nuceného výseku, i k sebevraždě. Domek ale stál v řadové zástavbě průměrných milionářských vilek, od jejichž spokojených, nazobaných a střednětřídních obyvatel bychom takovouto záměrnou a promyšlenou bizarnost, která by snesla i měřítka uměleckého počinu, těžko mohli očekávat.
Co ale asi napadne každého člověka, který se narodil před nejméně dvaceti až pětadvaceti lety, je záměna hlavních postav vánočního reje. Když ponecháme stranou od východu v tanku přikvačivšího Dědu Mráze, uvědomíme si, že v našich končinách, ba nebojím se říct, že přímo v našich srdcích, proběhla bitva Santa Clause s tradičním Ježíškem. Já si totiž vzpomínám (a opět upozornění pro děti – opravdu si vzpomínám a opravu tomu tak bylo!!), že první dárky a první stromečky mi přinášel Ježíšek.
Snad by se mohlo podařit vypátrat důvody, proč Santa Claus tu bitvu nakonec asi vyhrál. Samozřejmě velký vliv má komerce a import nových kulturních statků ze Západu (osobně mi to tolik nevadí, protože nač bychom potom mohli my intelektuálové nadávat), vždyť proč např. natáčet přehršle nových vánočních filmů s Ježíškem, když je snadnější koupit práva k nějakému filmu santaclausovskému apod. Je také velmi nesnadné koupit si Ježíška v obchodě, protože, přiznejme si, kdo ví, jak vlastně vypadá? Já sám jsem si jako dítě Ježíška představoval přesně tak, jak jsem jej viděl na obrázku Pražského Jezulátka, ale postupně jsem se dozvídal leccos o dospělém Ježíši, takže si dovedu představit obtíže s výběrem jedné podoby Ježíška pro komerční účely. Podoba Ježíškova zůstává abstraktní, nespecifikovatelná, pro každé dítě jedinečná, tak trochu dost zahalená tajemstvím. A není se tedy asi potom čemu divit, že abstrakce v době sériové výroby prohrála.
Přijmeme-li výklad, že Santa Clause je možno ztotožnit se svatým Mikulášem, tedy postavou z našich lidových tradic nikoli neznámou, můžeme na celou věc nahlížet i z jiného úhlu pohledu. Objevuje se např. paradox, že tohoto velmi oblíbeného světce v našich krajinách vlastně oslavujeme (nebo obtěžujeme ?) nadvakrát. Ale dovedu si představit i další vysvětlení (jako bych slyšel některé opravdu zapálené křesťany): je dobře, že v době, kdy nábožensky lhostejná většina znesvěcuje křesťanskou symboliku vánoc, alespoň není komercionalizován a jinak znesvěcován Ježíš Kristus. Že to tedy odskákala osoba v katolické hierarchii nižší, osoba podřízená a šéf zůstal čistý (mnohé analogie jistě známe ze svých zaměstnání). Jenže takovýto přístup je v křesťanském chápáni světa dosti pomýlený, protože obvyklá schémata jednání mezilidského zde jaksi neplatí. Ostatně byl to právě Ježíš Kristus, který to pak o velikonocích odskákal úplně za všechny. A to nám přitom předtím o vánocích nosil dárky!!
Úvodem bych vyloučil jednu hypotézu, která mě, přiznám se, napadla jako první. Totiž to, jestli opravdu na té rýně Santa Claus šplhal, jestli na ní tak náhodou nevisel. Mohlo by se tak jednat o krásný symbolický počin některého z uvědomělých rodičů, kteří tím naznačují, aby děcka neblbla, že svými požadavky přivedou červeného huňáče k zoufalství a posléze, poté co prodá soby do nuceného výseku, i k sebevraždě. Domek ale stál v řadové zástavbě průměrných milionářských vilek, od jejichž spokojených, nazobaných a střednětřídních obyvatel bychom takovouto záměrnou a promyšlenou bizarnost, která by snesla i měřítka uměleckého počinu, těžko mohli očekávat.
Co ale asi napadne každého člověka, který se narodil před nejméně dvaceti až pětadvaceti lety, je záměna hlavních postav vánočního reje. Když ponecháme stranou od východu v tanku přikvačivšího Dědu Mráze, uvědomíme si, že v našich končinách, ba nebojím se říct, že přímo v našich srdcích, proběhla bitva Santa Clause s tradičním Ježíškem. Já si totiž vzpomínám (a opět upozornění pro děti – opravdu si vzpomínám a opravu tomu tak bylo!!), že první dárky a první stromečky mi přinášel Ježíšek.
Snad by se mohlo podařit vypátrat důvody, proč Santa Claus tu bitvu nakonec asi vyhrál. Samozřejmě velký vliv má komerce a import nových kulturních statků ze Západu (osobně mi to tolik nevadí, protože nač bychom potom mohli my intelektuálové nadávat), vždyť proč např. natáčet přehršle nových vánočních filmů s Ježíškem, když je snadnější koupit práva k nějakému filmu santaclausovskému apod. Je také velmi nesnadné koupit si Ježíška v obchodě, protože, přiznejme si, kdo ví, jak vlastně vypadá? Já sám jsem si jako dítě Ježíška představoval přesně tak, jak jsem jej viděl na obrázku Pražského Jezulátka, ale postupně jsem se dozvídal leccos o dospělém Ježíši, takže si dovedu představit obtíže s výběrem jedné podoby Ježíška pro komerční účely. Podoba Ježíškova zůstává abstraktní, nespecifikovatelná, pro každé dítě jedinečná, tak trochu dost zahalená tajemstvím. A není se tedy asi potom čemu divit, že abstrakce v době sériové výroby prohrála.
Přijmeme-li výklad, že Santa Clause je možno ztotožnit se svatým Mikulášem, tedy postavou z našich lidových tradic nikoli neznámou, můžeme na celou věc nahlížet i z jiného úhlu pohledu. Objevuje se např. paradox, že tohoto velmi oblíbeného světce v našich krajinách vlastně oslavujeme (nebo obtěžujeme ?) nadvakrát. Ale dovedu si představit i další vysvětlení (jako bych slyšel některé opravdu zapálené křesťany): je dobře, že v době, kdy nábožensky lhostejná většina znesvěcuje křesťanskou symboliku vánoc, alespoň není komercionalizován a jinak znesvěcován Ježíš Kristus. Že to tedy odskákala osoba v katolické hierarchii nižší, osoba podřízená a šéf zůstal čistý (mnohé analogie jistě známe ze svých zaměstnání). Jenže takovýto přístup je v křesťanském chápáni světa dosti pomýlený, protože obvyklá schémata jednání mezilidského zde jaksi neplatí. Ostatně byl to právě Ježíš Kristus, který to pak o velikonocích odskákal úplně za všechny. A to nám přitom předtím o vánocích nosil dárky!!
No comments:
Post a Comment