No, tak se opět rok s rokem sešel, všichni jsme o něco sešlejší a andělé a astronauti se sešlou se šlemi z nebe dolů na zem vařit další šlem s datem 2007. Dřív než se tak stane, dříve než půjdeme vstříc novému rock’n’rollu, provádíme dle zvyku různá ohlédnutí a zamyšlení nad věcmi a událostmi uplynuvšími. Já bych si chtěl v těchto řádcích trochu zkontrolovat svůj hudební archív, který se v tomto roce opět o něco rozšířil.
Myslím, že bych nové letošní přírůstky ve své fonotéce mohl tak trochu s nadsázkou charakterizovat jako „překvapení staříků“. Mám samozřejmě rád dravé mládí, tím spíš, že mi nezvratně uniká, mám rád čerstvý vítr a dokážu ocenit, když někdo rozvíří bahnité kaluže a rozbije staré vázy, v nichž poupata vypadají poněkud bizardně. Přesto si ale nemůžu pomoci, mezi hudebními nahrávkami považuji za klenoty díla vyzrálých muzikantů. Někdy je to navíc umocněno poněkud krajní situací těsně před smrtí daného autora či interpreta. Jistě že si nepřeji, aby z toho důvodu museli mí oblíbenci pořád umírat, ale málokdy mě tak mrazí v zádech, jako když slyším živou nahrávku Edith Piaf Non je ne regrete rien v momentě, kdy téměř nemohla vylézt na jeviště. Nebo další příklady – Jacques Brel, jindy mistr skutečného hlubokého básnického jazyka, zpívá o svojí nemoci (rakovině) v jedné ze svých posledních nahrávek Je suis malade jednoduše a tím neskutečněji působivě: „Nemám už žádné sny… nekouřím... nepiju whisky… nemám už v sobě život... jsem úplně nemocný...“; dále třeba Johnny Cash na albu The Man Came Around v písni Danny Boy, s doprovodem harmonia, kde je v hudbě vidět hrou slunečních paprsků prosvětlený kostel a srdce se třepe mezi hlínou země a věčností, ostatně na téže desce jsem pochopil velikost někdejšího hitu The Beatles – In My Life a celé album obsahuje neuvěřitelné věci – za všechny ostatní ještě alespoň jmenuji Personal Jesus a Hurt. Příkladů by bylo ještě mnoho a mnoho, ale to bych bilancoval svůj audiofilní život celý a já přece neumírám (alespoň o tom nevím) a také jsem si dal za cíl věnovat se svým letošním přírůstkům.
Úvodem předešlu, že se budu zabývat výhradně hudbou zahraniční. Nechci to dále nijak zvlášť komentovat, určitě není jediným argumentem to, že jako aktivní autor se raději nechávám inspirovat za humny, aby to tolik lidí nepoznalo (nelžeme si, inspirovat se necháváme všichni a koneckonců inspirace není krádež, je to nadechnutí se z duše jiné tvůrčí bytosti). A také bych rád prohlásil, že hudbu si řádně kupuji, nejsem příznivcem pirátství různého druhu. Dokonce se mi běžně stává, že když si obstarám kopii nějaké desky pro poslech, většinou v rozmezí několika hodin běžím k nejbližší prodejně a nosič si koupím. Ne z důvodu své bezmezné poctivosti, ale proto, že mě ta daná hudbě zkrátka dostane.
Začnu jako kdyby od konce, protože poslední, co se mi letos dostalo do ruky, je nová deska jedenasedmdesátiletého Jerry Lee Lewise Last Man Standing. Já jsem tohoto klasika a génia rock’n’rollového piána přestal systematicky sledovat na přelomu padesátých a šedesátých let (samozřejmě nikoli v té době, vždyť mi teprve táhne na třicet), kdy se z nejrůznějších důvodů musel stáhnout do ústraní. Občas ke mně prosákl nějaký jeho pozdější countryový flák, ale jinak jsem o něm až do těchto dní nějak neslyšel. Až tedy Last Man Standing, v podstatě nic nového, žádný ohromující velký třesk. Deska je složena z jednadvaceti písní, přesněji duetů, pokaždé s jiným „kamarádem“. Repertoár tvoří většinou naprostá klasika rock’n’rollu a country. Muzika je to ale skvostná! Díky poměrně pestré škále spoluúčinkujících „kamarádů“ je to do jisté míry i střetávání generací. Celé to funguje tak, že je-li hostem muzikant, tak „jenom“ zahraje, zpěvák zazpívá, popřípadě si Jerry Lee Lewis vypůjčí písničku. Mně zaujalo téměř vše – na úvod je geniální spojení s Jimmy Pagem, následuje B. B. King, třetí písnička je z pera Bruce Springsteena (méně známá Pink Cadillac), dále se vystřídají M. Jagger, N. Young, E. Clapton, W. Nelson, Little Richard, K. Kristofferson, R. Robertson, K. Richards, D. Henley, R. Stewart a další. Pořád si pouštím třeba klasiku Sweet Little Sixteen, kde Lewisovi přizvukuje Ringo Starr. Instrumentálně je vše postaveno především na klavíru, u některých skladeb se geniálně proplétá piáno s kytarou, vůbec pro kytaristy je to výborná škola rock’n’rollu a blues. Trochu se vymyká předposlední What Makes the Irish Heart Beat, která je uvedena kolébavou irskou klasikou s dudami, low whistle a houslemi. Z drobností mě zaujal detail, že se zvukařům podařilo naprosto dokonale napodobit zvuk Lewisových nahrávek z padesátých let (zejména onen zvláštní, poměrně velký hall), no a že na klavír hraje pořád onen starý dobrý Jerry Lee Lewis signalizuje titulní fotografie s hořícím piánem. To jak se bravurně, někdy dost rozparáděně i s noblesou Lewis v jednotlivých skladbách prochází svými oblíbenými žánry, je podpořeno výborným sólovým vokálem tohoto interpreta. Prostě výborná deska!
Mezi „staříky“ už musíme bohužel počítat i Boba Dylana. Letos po pěti letech vydal novou desku Modern Times. Známe Dylanův humor a některé tvůrčí libůstky, proto asi nikdo nečekal, že obsah bude prvoplánově korespondovat s názvem („moderní doba“), spíš naopak (?). Deset písniček, které deska obsahuje, prakticky osciluje mezi dvěma základními žánry – romantickým swingem starého pána, jenž sedí a poslouchá jazz, a rock’n’rollem. Tři věci se z této charakteristiky trochu vymykají – Workingman’s Blues, Nettie Moore a závěrečná Ain’t Talkin’. Skladbu Ain’t Talkin’ považuju za jednu z nejlepších věcí, co kdy Dylan napsal, zazpíval a nahrál. Navíc si myslím, že pokud chceme v Dylanových písních hledat poselství (on by se tomu dost pobaveně zasmál), pak je to tady – „nemluvím, jen procházím“. Spojuje se mi to se závěrečným monologem filmu Masked And Anonymous a říkám si, kdy už konečně pochopíme, že Dylan nechce měnit svět, být mluvčím mas a zpěvákem protesongů. On ten svět mění, ale velké změny se nedějí hlasitým křikem a divokými gesty – ty opravdové změny přicházejí z hloubky, často nenápadně. Jinak složení Dylanovy kapely je totožné se sestavou, s níž loni přijel do Prahy, jen byly trochu obroušeny rockové zuby kytar. Pro ty, jež Dylana poslední dobou moc neposlouchali, jenom upřesním, že Dylanovi se teď splnil jeho sen být pianistou v rock’n’rollové kapele. Jedna z nejlepších Dylanových desek, doufejme, že nikoli poslední.
Staříkem rozhodně nemůžeme nazvat Bruce Springsteena. Už mu sice táhne na šedesátku (letos oslavil 57. narozeniny), ale kdo ho někdy v poslední době viděl na pódiu (alespoň prostřednictvím videa), může mu jeho vitalitu a stále mladické okouzlení muzikou jen tiše závidět. Letos své příznivce trochu překvapil deskou We Shall Overcome – The Seeger Sessions. Repertoár této desky je postaven na písničkách, které buď přímo napsal, upravil, nebo alespoň hrál Pete Seeger. Springsteen tentokrát nepřizval svůj E Street Band, ale sebral dvacet až třicet muzikantů a sešli se v improvizovaném studiu v obýváku na jeho ranči. Příznivci žánrové čistoty asi moc nadšeni nejsou, podle mě kapela střídá dvě základní polohy – zaprvé to, co v našich vodách označíme jako country či bluegrass, a zadruhé pouliční jazzovo-dechovkový sound, napadá mě hudba Armády spásy; občas ještě v mollových pasážích zazní lehká reminiscence na Irsko. Nahrávky jsou velmi pestré zvukově, vyniká ještě houslová sekce a klávesové nástroje. Velmi pěkně pracuje kontrabas, jen asi trochu utrpěl zvukově. I Springsteenův výraz zůstává osobitý, do ničeho se nestylizuje, což já oceňuji, ale zmínění příznivci žánrové čistoty asi nikoli, vztah mezi Springsteenem a Seegerem je asi takový jako mezi Čechomorem a Sušilem (to není kritická výtka na adresu nikoho ze jmenovaných, to je prostě jen přirovnání). No a co se týče písní, je velmi zajímavé slyšet takovou odrhovačku jako Jesse James, uliční protestsongy jako Pay Me My Money Down, gospelově zabarvené písně jako Jacob’s Ladder či úchvatným proplétáním banja s klavírem vyšperkovaný tradicionál Shenandoah. No a v poslední době u Springsteena nemohou chybět ani protiválečná témata, která se mu podařila propašovat na tuto desku třeba v podobě písně Mrs. McGrath.
Ačkoliv se životní dráha Johnnyho Cashe už uzavřela, přece jen se ještě podařilo vydat jeho desku, kterou natáčel těsně před smrtí. Album American V – Hundred Highways opět představuje to, co se dalo čekat – nesmírně silné okamžiky umocněné syrovým hlasem a často velice decentním hudebním doprovodem. Některé aranže jsou velice zajímavé – například tradicionál God’s Gonna Cut You Down, požitkem je pro mě i úprava Springsteenovy původně rockově přímočaré písničky Further On Up The Road. I tentokrát jsou zde přítomné motivy osobní víry v Boha, to dobře reprezentuje např. už úvodní Help Me.
Ještě krátce k desce, která sice není z roku 2006, ale ke mně se dostala až teď – kluci z kapely mi to ze záhadného důvodu zatajili. The Rolling Stones – A Bigger Bang je opravdu „větším třeskem“, než mohl kdokoliv čekat, a od „Stounů“ čekáme právem hodně! Nádherné kytary (jak mým uším lahodí zvuk Fenderů), foukačka, hudba rythm and bluesově řízná a patřičně rockově tvrdá, blues zcela jako z Delty – ostatně už dávno věřím, že delta Mississippi má své alter ego v deltě Temže. No a ještě se musím přiznat, že přes můj odpor k tělesnému prožívání muziky mě vždycky nejvíce rozpohybují právě Rolling Stones.
Tak to je asi tak něco málo o deskách, které mě letos zaujaly. Pokud jste dočetli až sem, můžete za odměnu připojit malý komentář prostřednictvím odkazu „Comments“, kde se mnou budete zásadně nesouhlasit. Svoboda slova je mocná zbraň, mocnější než jaderný program Iránu a Severní Koreje dohromady.
No comments:
Post a Comment