O jednom malém kroužkovaném ů

Petra Bendeho mám docela rád. Když jsem tak poměrně nesystematicky sledoval různé SuperStar, on byl jednou z mála hvězdiček, která mě zaujala. Tak trochu jsem i věřil tomu, že jeho deska nazvaná pb to ukáže. Nicméně pocity mám dost rozporuplné. Našel jsem tam věci, které se mi dost líbí – např. „purplovský“ šlapák Vstávej, ale u jiných skladeb jsem dost zklamaný.
Nechci tady teď hodnotit muziku, jako vrcholnou slátaninu textovou nemůžu ale pominout již v médiích zabydlenou kompozici Nad horů svítá. Když jsem tuhle písničku slyšel tuším v Noci s Andělem, už tehdy se mi text zdál nějak divný. Ale okamžikem prozření bylo pro mě setkání se psanou verzí na bookletu cédéčka. Příčinou byl malý kroužek nad několika ů.
Píseň Nad horů svítá snad můžu v textové rovině pochopit jen jako hodně nepovedenou stylizaci do folklóru, nebo pokus o vytvoření nového nářečí českého jazyka, které by muselo vzniknout v hodně bizardních podmínkách a za pomoci odjinud neznámých jazykových změn. Nebo je zde namíchán amalgám záhadných idiolektů celkem čtyř autorů textu Radka Jelínka, Petra Bendeho, Milana Cimfeho a Pavla Schütze?
Jen pro ilustraci nářeční jevy, které se v textu objevují: není provedena přehláska v koncových slabikách – ju (místo ji), to můžeme charakterizovat jako obecněji moravský jev, jinde se naopak přehláska objevuje, a to zároveň i uprostřed slova – košili, nikoli košulu. Zajímavé je úžení é v ý, lokalizaci do obecné češtiny upřesňuje délka samohlásky – zrádný jsou vítání s válkou.
No a pak to kroužkované ů. Tato grafická zvláštnost českého pravopisu odráží skutečnost, že dlouhé u mimo pozici na začátku slova ve spisovné češtině vzniklo z původní dvojhlásky uo (to zase reflektuje původní dlouhé ó). Po proběhnutí této hláskové změny se litera o v grafice zmenšila a „přestěhovala“ do diakritického znaménka, tedy toho kroužku. Takže je zcela namístě v textu Bendeho písně u slov jako půjdem, můžeš a dolů.
Avšak výrazy jako horů a chců, pokud mají být dalším charakteristickým znakem některého z dialektů (zřejmě moravskoslovenského), jsou ve své grafické podobě dost pomýlené. Tady sice známe a očekáváme dlouhé u, ale je to dlouhé u staré, u nějž na většinovém území českého jazyka proběhla diftongizace (vznik dvojhlásky) v ou. A zaznamenat délku tohoto u za pomoci kroužku je nesmysl, smysl mají podoby horú a chcú. Mohlo by se ještě jednat o nějakou jinou hláskovou změnu, třeba tím autoři zachytili jiné nářečí, ale obávám se, že mluvčím takovéhoto dialektu je pouze Petr Bende.
Zmíněná píseň je zajímavá i po stránce slovní zásoby, např. slovenštinu připomínající slovo náděj (objevuje se ještě jinde na albu – píseň Mraky), ale to už si bez podrobného studia nářečního lexikálního materiálu netroufám hodnotit. Je tedy tato Bendeho skladba po stránce textové pro mě bohužel dost zoufalou slátaninou. Nemyslím si, že by umělec měl své texty vždy konzultovat s příslušnými odborníky, ale především posluchači si zaslouží trochu poctivější přístup při práci s jazykem. A je-li to umělecký záměr – vytvořit slátaninu, zajímalo by mě, jaká byla motivace autorů textu.

Sešlo se na mém stole aneb (nejen) překvapení staříků

No, tak se opět rok s rokem sešel, všichni jsme o něco sešlejší a andělé a astronauti se sešlou se šlemi z nebe dolů na zem vařit další šlem s datem 2007. Dřív než se tak stane, dříve než půjdeme vstříc novému rock’n’rollu, provádíme dle zvyku různá ohlédnutí a zamyšlení nad věcmi a událostmi uplynuvšími. Já bych si chtěl v těchto řádcích trochu zkontrolovat svůj hudební archív, který se v tomto roce opět o něco rozšířil.
Myslím, že bych nové letošní přírůstky ve své fonotéce mohl tak trochu s nadsázkou charakterizovat jako „překvapení staříků“. Mám samozřejmě rád dravé mládí, tím spíš, že mi nezvratně uniká, mám rád čerstvý vítr a dokážu ocenit, když někdo rozvíří bahnité kaluže a rozbije staré vázy, v nichž poupata vypadají poněkud bizardně. Přesto si ale nemůžu pomoci, mezi hudebními nahrávkami považuji za klenoty díla vyzrálých muzikantů. Někdy je to navíc umocněno poněkud krajní situací těsně před smrtí daného autora či interpreta. Jistě že si nepřeji, aby z toho důvodu museli mí oblíbenci pořád umírat, ale málokdy mě tak mrazí v zádech, jako když slyším živou nahrávku Edith Piaf Non je ne regrete rien v momentě, kdy téměř nemohla vylézt na jeviště. Nebo další příklady – Jacques Brel, jindy mistr skutečného hlubokého básnického jazyka, zpívá o svojí nemoci (rakovině) v jedné ze svých posledních nahrávek Je suis malade jednoduše a tím neskutečněji působivě: „Nemám už žádné sny… nekouřím... nepiju whisky… nemám už v sobě život... jsem úplně nemocný...“; dále třeba Johnny Cash na albu The Man Came Around v písni Danny Boy, s doprovodem harmonia, kde je v hudbě vidět hrou slunečních paprsků prosvětlený kostel a srdce se třepe mezi hlínou země a věčností, ostatně na téže desce jsem pochopil velikost někdejšího hitu The Beatles – In My Life a celé album obsahuje neuvěřitelné věci – za všechny ostatní ještě alespoň jmenuji Personal Jesus a Hurt. Příkladů by bylo ještě mnoho a mnoho, ale to bych bilancoval svůj audiofilní život celý a já přece neumírám (alespoň o tom nevím) a také jsem si dal za cíl věnovat se svým letošním přírůstkům.
Úvodem předešlu, že se budu zabývat výhradně hudbou zahraniční. Nechci to dále nijak zvlášť komentovat, určitě není jediným argumentem to, že jako aktivní autor se raději nechávám inspirovat za humny, aby to tolik lidí nepoznalo (nelžeme si, inspirovat se necháváme všichni a koneckonců inspirace není krádež, je to nadechnutí se z duše jiné tvůrčí bytosti). A také bych rád prohlásil, že hudbu si řádně kupuji, nejsem příznivcem pirátství různého druhu. Dokonce se mi běžně stává, že když si obstarám kopii nějaké desky pro poslech, většinou v rozmezí několika hodin běžím k nejbližší prodejně a nosič si koupím. Ne z důvodu své bezmezné poctivosti, ale proto, že mě ta daná hudbě zkrátka dostane.
Začnu jako kdyby od konce, protože poslední, co se mi letos dostalo do ruky, je nová deska jedenasedmdesátiletého Jerry Lee Lewise Last Man Standing. Já jsem tohoto klasika a génia rock’n’rollového piána přestal systematicky sledovat na přelomu padesátých a šedesátých let (samozřejmě nikoli v té době, vždyť mi teprve táhne na třicet), kdy se z nejrůznějších důvodů musel stáhnout do ústraní. Občas ke mně prosákl nějaký jeho pozdější countryový flák, ale jinak jsem o něm až do těchto dní nějak neslyšel. Až tedy Last Man Standing, v podstatě nic nového, žádný ohromující velký třesk. Deska je složena z jednadvaceti písní, přesněji duetů, pokaždé s jiným „kamarádem“. Repertoár tvoří většinou naprostá klasika rock’n’rollu a country. Muzika je to ale skvostná! Díky poměrně pestré škále spoluúčinkujících „kamarádů“ je to do jisté míry i střetávání generací. Celé to funguje tak, že je-li hostem muzikant, tak „jenom“ zahraje, zpěvák zazpívá, popřípadě si Jerry Lee Lewis vypůjčí písničku. Mně zaujalo téměř vše – na úvod je geniální spojení s Jimmy Pagem, následuje B. B. King, třetí písnička je z pera Bruce Springsteena (méně známá Pink Cadillac), dále se vystřídají M. Jagger, N. Young, E. Clapton, W. Nelson, Little Richard, K. Kristofferson, R. Robertson, K. Richards, D. Henley, R. Stewart a další. Pořád si pouštím třeba klasiku Sweet Little Sixteen, kde Lewisovi přizvukuje Ringo Starr. Instrumentálně je vše postaveno především na klavíru, u některých skladeb se geniálně proplétá piáno s kytarou, vůbec pro kytaristy je to výborná škola rock’n’rollu a blues. Trochu se vymyká předposlední What Makes the Irish Heart Beat, která je uvedena kolébavou irskou klasikou s dudami, low whistle a houslemi. Z drobností mě zaujal detail, že se zvukařům podařilo naprosto dokonale napodobit zvuk Lewisových nahrávek z padesátých let (zejména onen zvláštní, poměrně velký hall), no a že na klavír hraje pořád onen starý dobrý Jerry Lee Lewis signalizuje titulní fotografie s hořícím piánem. To jak se bravurně, někdy dost rozparáděně i s noblesou Lewis v jednotlivých skladbách prochází svými oblíbenými žánry, je podpořeno výborným sólovým vokálem tohoto interpreta. Prostě výborná deska!
Mezi „staříky“ už musíme bohužel počítat i Boba Dylana. Letos po pěti letech vydal novou desku Modern Times. Známe Dylanův humor a některé tvůrčí libůstky, proto asi nikdo nečekal, že obsah bude prvoplánově korespondovat s názvem („moderní doba“), spíš naopak (?). Deset písniček, které deska obsahuje, prakticky osciluje mezi dvěma základními žánry – romantickým swingem starého pána, jenž sedí a poslouchá jazz, a rock’n’rollem. Tři věci se z této charakteristiky trochu vymykají – Workingman’s Blues, Nettie Moore a závěrečná Ain’t Talkin’. Skladbu Ain’t Talkin’ považuju za jednu z nejlepších věcí, co kdy Dylan napsal, zazpíval a nahrál. Navíc si myslím, že pokud chceme v Dylanových písních hledat poselství (on by se tomu dost pobaveně zasmál), pak je to tady – „nemluvím, jen procházím“. Spojuje se mi to se závěrečným monologem filmu Masked And Anonymous a říkám si, kdy už konečně pochopíme, že Dylan nechce měnit svět, být mluvčím mas a zpěvákem protesongů. On ten svět mění, ale velké změny se nedějí hlasitým křikem a divokými gesty – ty opravdové změny přicházejí z hloubky, často nenápadně. Jinak složení Dylanovy kapely je totožné se sestavou, s níž loni přijel do Prahy, jen byly trochu obroušeny rockové zuby kytar. Pro ty, jež Dylana poslední dobou moc neposlouchali, jenom upřesním, že Dylanovi se teď splnil jeho sen být pianistou v rock’n’rollové kapele. Jedna z nejlepších Dylanových desek, doufejme, že nikoli poslední.
Staříkem rozhodně nemůžeme nazvat Bruce Springsteena. Už mu sice táhne na šedesátku (letos oslavil 57. narozeniny), ale kdo ho někdy v poslední době viděl na pódiu (alespoň prostřednictvím videa), může mu jeho vitalitu a stále mladické okouzlení muzikou jen tiše závidět. Letos své příznivce trochu překvapil deskou We Shall Overcome – The Seeger Sessions. Repertoár této desky je postaven na písničkách, které buď přímo napsal, upravil, nebo alespoň hrál Pete Seeger. Springsteen tentokrát nepřizval svůj E Street Band, ale sebral dvacet až třicet muzikantů a sešli se v improvizovaném studiu v obýváku na jeho ranči. Příznivci žánrové čistoty asi moc nadšeni nejsou, podle mě kapela střídá dvě základní polohy – zaprvé to, co v našich vodách označíme jako country či bluegrass, a zadruhé pouliční jazzovo-dechovkový sound, napadá mě hudba Armády spásy; občas ještě v mollových pasážích zazní lehká reminiscence na Irsko. Nahrávky jsou velmi pestré zvukově, vyniká ještě houslová sekce a klávesové nástroje. Velmi pěkně pracuje kontrabas, jen asi trochu utrpěl zvukově. I Springsteenův výraz zůstává osobitý, do ničeho se nestylizuje, což já oceňuji, ale zmínění příznivci žánrové čistoty asi nikoli, vztah mezi Springsteenem a Seegerem je asi takový jako mezi Čechomorem a Sušilem (to není kritická výtka na adresu nikoho ze jmenovaných, to je prostě jen přirovnání). No a co se týče písní, je velmi zajímavé slyšet takovou odrhovačku jako Jesse James, uliční protestsongy jako Pay Me My Money Down, gospelově zabarvené písně jako Jacob’s Ladder či úchvatným proplétáním banja s klavírem vyšperkovaný tradicionál Shenandoah. No a v poslední době u Springsteena nemohou chybět ani protiválečná témata, která se mu podařila propašovat na tuto desku třeba v podobě písně Mrs. McGrath.
Ačkoliv se životní dráha Johnnyho Cashe už uzavřela, přece jen se ještě podařilo vydat jeho desku, kterou natáčel těsně před smrtí. Album American V – Hundred Highways opět představuje to, co se dalo čekat – nesmírně silné okamžiky umocněné syrovým hlasem a často velice decentním hudebním doprovodem. Některé aranže jsou velice zajímavé – například tradicionál God’s Gonna Cut You Down, požitkem je pro mě i úprava Springsteenovy původně rockově přímočaré písničky Further On Up The Road. I tentokrát jsou zde přítomné motivy osobní víry v Boha, to dobře reprezentuje např. už úvodní Help Me.
Ještě krátce k desce, která sice není z roku 2006, ale ke mně se dostala až teď – kluci z kapely mi to ze záhadného důvodu zatajili. The Rolling Stones – A Bigger Bang je opravdu „větším třeskem“, než mohl kdokoliv čekat, a od „Stounů“ čekáme právem hodně! Nádherné kytary (jak mým uším lahodí zvuk Fenderů), foukačka, hudba rythm and bluesově řízná a patřičně rockově tvrdá, blues zcela jako z Delty – ostatně už dávno věřím, že delta Mississippi má své alter ego v deltě Temže. No a ještě se musím přiznat, že přes můj odpor k tělesnému prožívání muziky mě vždycky nejvíce rozpohybují právě Rolling Stones.
Tak to je asi tak něco málo o deskách, které mě letos zaujaly. Pokud jste dočetli až sem, můžete za odměnu připojit malý komentář prostřednictvím odkazu „Comments“, kde se mnou budete zásadně nesouhlasit. Svoboda slova je mocná zbraň, mocnější než jaderný program Iránu a Severní Koreje dohromady.

Lehce předvánoční zamyšlení

Asi každý si všímá věcí kolem sebe. No a asi každého tyto věci přivádějí k úvahám nejrůznějšího druhu. Nad vlastním nedostavěným domem lze přemýšlet o dokonalosti bezpečnostních systémů v bance, při příležitosti všesokolského sletu o prudce stoupnuvším počtu per v Praze a za dlouhých zimních večerů třeba o nejrůznějších panáčcích (vysvětlení pro děti: jedná se o všelijaké pohádkové postavy – myslivec, čert, Jasoň a Drsoň, pan Slíva, lesní borovička, meruňková víla, děd Praděd, skřítek Bourbon atd.). Mě k následujícímu zamyšlení inspiroval obrázek, který jsem spatřil z jedoucího autobusu – k jednomu domu po rýně šplhala figurka Santa Clause (podotýkám, že to bylo asi tak 28. listopadu).
Úvodem bych vyloučil jednu hypotézu, která mě, přiznám se, napadla jako první. Totiž to, jestli opravdu na té rýně Santa Claus šplhal, jestli na ní tak náhodou nevisel. Mohlo by se tak jednat o krásný symbolický počin některého z uvědomělých rodičů, kteří tím naznačují, aby děcka neblbla, že svými požadavky přivedou červeného huňáče k zoufalství a posléze, poté co prodá soby do nuceného výseku, i k sebevraždě. Domek ale stál v řadové zástavbě průměrných milionářských vilek, od jejichž spokojených, nazobaných a střednětřídních obyvatel bychom takovouto záměrnou a promyšlenou bizarnost, která by snesla i měřítka uměleckého počinu, těžko mohli očekávat.
Co ale asi napadne každého člověka, který se narodil před nejméně dvaceti až pětadvaceti lety, je záměna hlavních postav vánočního reje. Když ponecháme stranou od východu v tanku přikvačivšího Dědu Mráze, uvědomíme si, že v našich končinách, ba nebojím se říct, že přímo v našich srdcích, proběhla bitva Santa Clause s tradičním Ježíškem. Já si totiž vzpomínám (a opět upozornění pro děti – opravdu si vzpomínám a opravu tomu tak bylo!!), že první dárky a první stromečky mi přinášel Ježíšek.
Snad by se mohlo podařit vypátrat důvody, proč Santa Claus tu bitvu nakonec asi vyhrál. Samozřejmě velký vliv má komerce a import nových kulturních statků ze Západu (osobně mi to tolik nevadí, protože nač bychom potom mohli my intelektuálové nadávat), vždyť proč např. natáčet přehršle nových vánočních filmů s Ježíškem, když je snadnější koupit práva k nějakému filmu santaclausovskému apod. Je také velmi nesnadné koupit si Ježíška v obchodě, protože, přiznejme si, kdo ví, jak vlastně vypadá? Já sám jsem si jako dítě Ježíška představoval přesně tak, jak jsem jej viděl na obrázku Pražského Jezulátka, ale postupně jsem se dozvídal leccos o dospělém Ježíši, takže si dovedu představit obtíže s výběrem jedné podoby Ježíška pro komerční účely. Podoba Ježíškova zůstává abstraktní, nespecifikovatelná, pro každé dítě jedinečná, tak trochu dost zahalená tajemstvím. A není se tedy asi potom čemu divit, že abstrakce v době sériové výroby prohrála.
Přijmeme-li výklad, že Santa Clause je možno ztotožnit se svatým Mikulášem, tedy postavou z našich lidových tradic nikoli neznámou, můžeme na celou věc nahlížet i z jiného úhlu pohledu. Objevuje se např. paradox, že tohoto velmi oblíbeného světce v našich krajinách vlastně oslavujeme (nebo obtěžujeme ?) nadvakrát. Ale dovedu si představit i další vysvětlení (jako bych slyšel některé opravdu zapálené křesťany): je dobře, že v době, kdy nábožensky lhostejná většina znesvěcuje křesťanskou symboliku vánoc, alespoň není komercionalizován a jinak znesvěcován Ježíš Kristus. Že to tedy odskákala osoba v katolické hierarchii nižší, osoba podřízená a šéf zůstal čistý (mnohé analogie jistě známe ze svých zaměstnání). Jenže takovýto přístup je v křesťanském chápáni světa dosti pomýlený, protože obvyklá schémata jednání mezilidského zde jaksi neplatí. Ostatně byl to právě Ježíš Kristus, který to pak o velikonocích odskákal úplně za všechny. A to nám přitom předtím o vánocích nosil dárky!!

Staroslověnština a rock'n'roll

Tak tento titulek přesně vyjadřuje moje současné rozprostření. Někdy si říkám, že tyto dvě zásadní strany mé životní mince jsou jako jistý Dr. Jekyll a Mr. Hyde, jen nedokážu přesně identifikovat, která postava je která. Ale nejspíš bude v každém něco. Někdy se přes den věnuji své vědecko-pedagogické práci jako hodný Dr. Jekyll, abych večer vplul do role zuřivého rock’n’rollu, jindy naopak se zanícením a hlubokým, vážným ponořením píšu v jasných dnech nové písničky či poctivě s asketickým odhodláním cvičím bluesové riffy, abych se po večerech a po nocích zuřivě věnoval vědě a přípravám na výuku svých milých studentů.
Přemýšlel jsem taky, proč toto spojení, tedy konkrétně v případě již dávno zaniklého a v živé řeči vlastně nikdy neexistujícího jazyka – staroslověnštiny. No, ale něco na tom bude. Jednak asi většina romantických duší dá přednost řeči zahalené v trochu mámivém příšeří dávné minulosti, jednak se také staroslověnština s hudbou stýká v jednom důležitém aspektu své zvukové stránky – je totiž mimořádně zpěvný jazyk. V důsledku řady jazykových změn (vysvětlovat je nebudu – laikovi nic neřeknou a oboru znalí, zejména studenti, vědí, o co se jedná) má staroslověnština alespoň v té původní podobě výjimečný chrakter – poměr souhlásek a samohlásek je téměř rovnocenný. Souhlásky sice přece jen trochu vítězí, ale např. všechny slabiky jsou zakončeny na samohlásku atd. Ano, možná i toto je jeden z důvodů, proč mě zaujala ze všech jazyků právě staroslověnština.
Možná, že by mi někdo rád položil otázku (a již se tak v některých případech stalo), proč nepropojím tyto dvě své životní sféry vjedno a nenapíšu nějakou píseň ve staroslověnštině. No, pokud bych se někdy toho chtěl chopit, asi bych nejspíše zhudebnil nějaký již existující text, netroufám si totiž v tomto ohledu experimentovat – kdo chápe alespoň trochu obtíže historických a mrtvých jazyků, snad tomto porozumí. Nastal by zde asi jeden zásadní problém – staroslověnština vznikla v době asi 1100 let před Elvisem, takže by to bylo spojení přinejmenším bizardní. To by si mohla dovolit vážná hudba, jak už bylo ostatně několikrát praktikováno – např. v případě několika „Hlaholských mší“ (za všechny můžeme jmenovat Janáčkovu) nebo v poslední době v podobě „Velkomoravského chorálu“ J. Pavlici.
Nicméně dovolím si na závěr malou hypotézu a předložím alespoň krátké úryvky ze svých hudebních textů ve znění staroslověnském. Zároveň tím vyhlásím malou soutěž – kdo první uhodne, o jaké texty se jedná, a ozve se mi (buď prostřednictvím komentáře k tomuto článku, nebo jinak), vyhraje malou odměnu. Stačí uhádnout jen některý z textů. Takže tady tedy úryvky písňových textů Miroslava Vepřka ve staroslověnštině:

Běšę že malii i stojaachą nadъ rěką,
slъnьce vabľjaaše nasъ kamo plavati po njeją

Gospodi, Bože, vladyko žalъ moichъ,
ličesa moja sątъ solьnąją zemľeją.

Pozn.: písmeno "ą" nahrazuje nosové o, pro které tento blog nemá znak.

Loučím se staroslověnským pozdravem "chěrъ"!

© Miroslav Vepřek

První zpráva

Zdravím všechny návštěvníky svého blogu. Rád bych se zde prezentoval, prosím ale o strpení, protože se musím v obhospodařování tohoto programu trochu zaučit. Nebude všechno hned...

Pro začátek alespoň fotka mojí nové kytary (Fender Telecaster). V kapele jsme totiž udělali některé drobné změny - posun směrem k elektrizaci. No a taky je to typ kytary, na niž hraje Bruce Springsteen...