Bruce Springsteen – Live in Dublin (2007)

     Bruce Springsteen je poslední dobou poměrně plodný muzikant, za poslední tři roky vydal tři desky, v každém roce jednu: Devils & Dust (2005), We Shall Overcome – The Seeger Sessions (2006) a přede dvěma měsíci našlapané album Live in Dublin. V případě desky nejnovější se v podstatě jedná o pokračující projekt spolupráce s muzikanty posbíranými na jednom jam sessionu na Springsteenově farmě (dík za to patří houslistce Soozie Tyrell), se kterými se pustil do opusů, v nichž je nějakým způsobem přítomen odkaz Pete Seegera, legendárního amerického folkového barda; ať už jsou to písně. které Seeger napsal, upravil, či pouze hrál. Album We Shall Overcome bylo v průběhu několika let (jednalo se však o tři jednodenní sessiony!) nahráno živě v obýváku a hale Springsteenovy farmy a Bruce v loňském roce s kapelou vyrazil na turné. Ze tří listopadových koncertů v roce 2006 v irském Dublinu pak pochází více jak dvouhodinový sestřih na desce Live in Dublin (jedná se o dvoualbum, celá performance je také k dispozici na videozáznamu DVD).
Když se ke mně dostala zpráva o této desce, nejdřív jsem se zarazil. Živá nahrávka toho, co už ve své podstatě bylo nahráno živě, navíc ke té „studiové“ We Shall Overcome jsem měl přece jen jisté výhrady (i tak je to ovšem výborná deska), takže koupit či nekoupit? Jenže už jsem předtím viděl na YouTube záběry z onoho podzimního turné, kde mě zhypnotizovala skladba Further On (Up The Road) s úplně jinou melodií a aranží, takže zvědavost se zvětšovala, načež jsem zjistil, že na té desce jsou i jiné starší původní Springsteenovy skladby, a bylo rozhodnuto. Díky Bohu! Už týden jsem majitelem skvělé desky.
     Poslouchám všude, cestou z práce, cestou do hospody, v dopravních prostředcích i večer doma u počítače (dokonce jsem to nevydržel a pustil si desku i v práci, ale šéfovi to, prosím, neříkejte) a nestačím si dělat poznámky. Je to projekt nesmírně inspirativní. Kdysi jsme s kapelou hráli akusticky a je dobře, že jsme toho nechali – na tohle prostě nikdo nemá. Na pódiu stojí sedmnáct muzikantů, jediné slovo, které mě napadá jako charakteristika složení, je armáda spásy – na jedné straně tradiční akustická kytara, banjo, dobro, mandolína dále housle, piáno, tahací harmonika , pedálová steel kytara, kontrabas (v několika věcech vystřídaný baskytarou), varhany, na druhé straně poctivá dechová sekce jak střižená z New Orleans (spíš z bělošské čtvrti) a třeba taky irská flétna (penny whistle). Možná by se taky zaběhl termín Symfonický orchestr Springsteena (SOS). Vše poctivě akustické, až na výše zmíněnou občasnou baskytaru a mírně zelektrizovanou steel kytaru v písni How Can A Poor Man Stand Such Times And Live.
     Jak už jsem naznačil, jádro repertoáru tvoří skladby z desky zasvěcené P. Seegerovi. Jejich aranže se v podstatě příliš nemění, ale je na nich jednoznačně poznat, že kapela má za sebou už více jen než ony tři jednodenní sessiony při práci na verzi „studiové“ (dlužno dodat že výraznější změny ve složení kapely nejsou – kapele jen velmi prospěla výměna banjisty, mírná obměna je v dechové sekci a rozmnožena byla vokální sekce, přibyl kytarista a steel kytarista). Najdete tady pouliční songy Jacob’s Ladder a Pay Me My Money Down, protiválečnou Mrs. McGrath, pro české countrymany budiž studnicí My Oklahoma Home s doprovodným vokálem publika a moje a mého kamaráda Krbiho nová neoficiální hymna Old Dan Tucker. O poznání lépe se v živém provedení tváří titulní skladba We Shall Overcome, která ve „studiové“ verzi příliš načichla limonádou. Tady je naléhavější a přitom prostší, hlubší.Tyto písničky si Springsteen vzal z pestré americké tradice a naložil s nimi podle svého, ovšem stále se vkusem a při zachování zdravého ducha.
     Podobně se Springsteen zachoval i ke zbývající části představeného repertoáru, a to především ke svým vlastním skladbám. Pro mnohé z nás, kteří jsme jeho poslední turné nestihli, je to opravdu velké a velmi příjemné překvapení. Je zajímavé, že Springsteen při doplnění repertoáru a hledání věcí příbuzných „Seegerovkám“ čerpal tři písně z alba Nebraska (1982), třikrát sáhl po skladbách z posledních patnácti let a ve dvou případech se vrátil ke své první desce (Greetings From The Asbury Park). Skladba Atlantic City, na Nebrasce nahraná folkově jen s kytarou, která se častěji objevovala na Springsteenových koncertech v hymnické rockové úpravě, celou desku vlakově rozjíždí rollem banja a ohýbanými tóny kytary s pozměněnou melodií a harmonií. Pozapomenutý rock’n’roll Open All Night (původně opět Nebraska) se pohupuje na vlnách boogie a v nekonečných instrumentálních a vokálních kreacích se vystřídají všichni muzikanti. Highway Patrolman (u nás známý ve verzi Pavla Bobka – Dálniční hlídka), příběh a písnička, podle níž byl dokonce natočen celovečerní film (!) – u nás běžel pod názvem Indiánský posel (The Indian Runner, režie Sean Penn), v decentní a přitom našlapané aranži. Již výše zmíněná Further On (Up The Road), původně z alba The Rising (2002), je jedním z nejvyšších vrcholů desky – k tomuto vrcholu stoupá inspirací z nekonečné zeleně irského ostrova. Zajímavě se Springsteen postavil k dalšímu svému oblíbenému koncertnímu kousku If I Should Fall Behind – nová aranž i melodie připomínají doby, kdy se tančil Tennessee Waltz. Oživením je nedávno vydaná píseň Long Time Comin’ (původně na albu Devils & Dust) a nadšenými ovacemi přivítaná a publikem sekundovaná Growin' Up (z roku 1973, album Greetings From The Asbury Park), opět s pozměněnou melodií. Ze stejné doby pochází i bonusová píseň Blinded By The Light, první Springsteenův hit. Tentokrát ovšem v rytmu mollového blues-čardáše.
     Deska obsahuje také Springsteenovu novinku – píseň American Land. Tato skladba perfektně šlape, zvláštní nádech získává právě v Dublinu (v houslovém a flétnovém souzvuku obsahuje to nejlepší spojení irské tradice a Nového světa), ale přesto mi připadá až příliš prvoplánová. Někteří v písni hledají inspiraci opusem He Lies In The American Land od slovenského emigranta jménem Andrew Kovaly, kterou posléze přeložil a hrál Pete Seeger. Nevím, nikde jsem se zatím oficiálně nedočetl, že by tuto hypotézu Springsteen potvrdil. U této písně jsem si poznamenal „učebnice pro Čechomor“, nevím proč, třeba na tom něco bude.
     Celá deska působí jako jedna velká oslava hudby. Hudby, v níž jsou zakódované osudy předešlých generací a která přesto mluví ze srdce dnešním posluchačům. Hudby, která ruší jakékoli dělící čáry mezi pódiem a publikem. Některé sólové party mohou někdy působit jako stadardní, jednoduché, ale smysl živelnosti a přímočarosti tohoto Springsteenova uhánějícího vlaku tkví v něčem jiném. Příznačná je Springsteenova výzva před předposlední skladbou (nepočítám bonusy) – všichni vstaňte a připojte se k nám. Načež se strhne všeobecná veselice u klasického gospelu This Little Light Of Mine.
     Divil bych se každému, koho tahle deska nestrhne.

www.brucespringsteen.net

Bukstock 2007 aneb ohlédnutí za festivalem

Takových festivalů by mělo být více. To je první věta, která mě napadla v neděli po návratu z Těšíkovského mlýna, z kraje, kde bydlí v podivné symbióze princové Jasoň a Drsoň a z pravého břehu Trusovického potoka na levý neustále sem a tam do kříže přecházejí v přesně dané vzdálenosti principy Jing a Jang.
Festival Bukstock (první část názvu evidentně souvisí s místem konání v areálu hospody Za bukem, druhou část názvu nechám jako hádanku pro zvídálky) se letos konal poprvé a vystupovalo na něm celkem sedm kapel především z Olomouce a blízkého okolí. Nechci a ani se nemůžu podrobně vyjadřovat k jednotlivým vystupujícím (ostatně Slepá ulice mi utekla, protože jsem přijel později), neboť jsem byl mezi nimi. Myslím však, že všichni ocenili žánrovou pestrost, kterou festival nabízel. Jak jsme se shodli v debatě s některými pořadateli a účastníky – každá kapela byla jiná. Nebylo tedy vůbec potřeba zabývat se stresem více kohoutů na jednom smetišti, což zdaleka nebývá na festivalech nejrůznějšího typu zvykem. To vše, sečteno a potvrzeno výborným zvukem (Petr Střelák), tvořilo po hudební stránce opravdu úžasnou atmosféru.
Pozn. Přece jen si dovolím konstatovat, že mně se nejvíc líbilo vystoupení poslední kapely Flash the Readies. V žádném případě to není žádná bezpáteřní poklona pořádající skupině, to vystoupení jsem si náramně užil a kdo pořád nevěří – viděli jste někdy našeho kytaristu Krbiho pařit pod pódiem? To nedokázal ani Mišík před čtrnácti dny :-)
Neoficiální hymnou festivalu se stala skladba Chucka Berryho Johnny B. Goode. První verze (a asi nejméně povedená) zazněla v podání rythm’n’folkové skupiny Alibaba, načež se tento opus vynořoval v průběhu celého večera a noci jako pověstná červená nit či povedené čertovo kvítko. Měl jsem dojem, že výzva „be good“ (buď dobrý) letěla vzduchem jako nakažlivý virus ptačích kurdějí, protože tak přátelskou atmosféru na festivalu různých žánrů a různých lidí jsem taky dlouho nezažil (na technopárty nejezdím:-)). Pokud vím, nikdo se nepopral, nikdo se nepohádal, nikdo nikoho nezabil. Možná že „na vině“ byl nedaleký pramen Těšíkovské kyselky – k němu často odbíhaly skupinky a já sám musím prokládání pěnivých i nepěnivých moků mírně železitou vodou velmi ocenit, neboť jsem tak mohl bez jakýchkoli následků brzy ráno znovu vstát a absolvovat dokončovací piknik na jevišti.
Po skončení oficiální hudební produkce se na několika frontách rozpoutal dlouhý a náročný jam session v převážně folkovém duchu, to mě osobně dost překvapilo a částečně to přičítám i géniu loci – podobné sessiony se v hospodě Za bukem často konají. Moc mě mrzelo, že jsem musel kolem třetí hodiny jít spát. Vím, že se pak ještě hrály kousky jako All Along The Watchtower (což je ostatně jeden z klasických migrantů mezi folkem a rockem) a o dalších mi raději neříkejte…
Nezbývá než doufat, že se brzo dočkáme Bukstocku 2008 (logicky nejdříve po vánocích…). Všichni, kdo si to nechali letos ujít mají čeho litovat a co napravovat!

Bukstock 2007, Těšíkovský mlýn (hospoda Za bukem), 30. června 2007
http://www.bukstock.com/
skupiny: Slepá ulice, Afghan Popcorn, Alibaba, Blue Canisters, Barevnej den, Černý rybíz, Flash the Readies.

P.S. Ještě jsem neokomentoval počasí. To vyšlo úplně parádně, pršelo jen při vystoupení skupiny – no hádejte – Alibaba…