Poté, co jsem byl shodou okolností skoro přinucen sledovat několik novějších českých filmů a víme, že k současným filmům české produkce jsem značně skeptický (potvrdilo se mi např. to, že alkohol je skutečně výrazně depresogenní látka – zvlášť když jej člověk sleduje na filmovém plátně ve filmu Bobule), rozhodl jsem se napravit si chuť filmem zahraničním. Přesněji řečeno několika filmy. O rozrůstající se sbírce filmů s Belmondem pohovořím někdy příště, teď bych chtěl vyslovit několik poznámek k dílu, které jsem si koupil v supermarketu na DVD za 49 Kč, tedy k filmu Apocalypto režiséra, producenta a spoluscénaristy Mela Gibsona.
No a musím přiznat, že jsem nebyl zklamán! Musím dokonce přiznat, že jsem byl velmi potěšen. O několik náhledů na toto pozoruhodné dílo se chci v následujících řádcích podělit, aniž bych si ovšem kladl nárok na seriózní odbornou recenzi. K tomu mě naštěstí nikdo nenutí a já se tak můžu věnovat svojí klasické dojmologii. Chtěl bych se vyslovit především k dvěma věcem – 1. k symbolické rovině filmu; 2. k reflexi „klasického schématu akčního filmu“ – a pak připojit několik drobných kritických či naopak nekritických připomínek.
ad 1) Myslím si, že na filmu je v dobrém smyslu vidět, že do něj byla investována fůra peněz. Perfektní reálný dobový svět zachycuje výborná kamera. Na své si rovněž přijdou lingvisté zabývající se indiánskými jazyky (díky poněkud obrazné řeči, tedy alespoň jak se jeví podle českých titulků, i lingvisté obecní J ). Příběh je silný, akční, zhutnělý (pokud jsem dobře počítal, odehrává se během tří dnů?).
Mimoto však asi jen slabomyslné nátury ani alespoň nevytuší, že v Gibsonově díle jsou skryty i nějaké významy obecnější. Jeden z klíčů, alespoň tak jak mi to vyplynulo, se skrývá v mytologickém příběhu, který vykládá starý pahýloruký indián večer u slavnostního ohně. Je to příběh o smutném tvoru – člověkovi, nad nímž se zvířata slitují a každé zvíře mu něco daruje ze svých schopností. Na závěr, když se ostatní zvířata domnívají, že člověk teď bude šťastný, praví sova: „Uvnitř člověka jsem spatřila jámu. Hlubokou jako hlad, již nikdy nezaplní. Ta ho plní smutkem a nouzí. Bude brát dál a dál. Až jednoho dne svět řekne: už nejsem a už nemám co dát.“
Můžeme v tom spatřovat alegorii k současnosti, což je určitě lákavé, neboť přírodní zdroje mizejí, živočišné druhy vymírají, příroda zaniká, ovzduší se zhoršuje a dokonce i prý počasí už není, co bývalo. Právě v tom je zřejmě i ta „apokalyptičnost“ filmu, kterou můžeme vidět v zániku bezohledně se rozpínající a drancující civilizace. Mně osobně to ale nejvíce konvenuje s mým chápáním biblického učení o dědičném hříchu. Proto bych potřeboval poradit – je v závěrečných titulcích v dedikaci „na památku Ábelovu“ (in rememberance of Abel) míněn Ábel biblický?
ad 2) Už jsem zmínil, že film splňuje kritéria akčních filmů – no spíš je to v podstatě s výjimkou několika pasáží samá akce. Přesto se mi líbí, jak je zde reflektováno něco, co bych si dovolil nazvat „klasickým“ schématem akčních filmů. Upozorním na hlaví akční vrchol filmu – tedy pronásledování uprchlého zajatce. Jak už to bývá, postupně jednotliví pronásledovatelé umírají a divák je ve skrytu duše přesvědčen, že hlavní hrdina jistě přežije. V pralese dokonce dojde i na nestandardní metody boje, oblíbené to klišé mnoha filmů. Před koncem se ale stane něco, co z tohoto klasického schématu vybočí. Všechno je nachystáno pro hlavní vrchol – čas se krátí, Jaguáří tlapa musí co nejrychleji vytáhnout ze zaplavujícího se úkrytu své milované (jejich počet se mezitím rozšířil ukázkovým a dnes již opět moderním porodem do vody), zbývají ještě tři pronásledovatelé, mezi nimi velitel, hlavní a největší „monstrum“ k poražení. Divák čeká několikaminutový závěrečný zápas, během něhož bude „klaďas“ několikrát na hranici života a smrti a pak se zázračně vzchopí. Místo toho, ale přichází poměrně rychlé, jednoduché a vtipné zabití „monstra“ a Jaguáří tlapa utíká dál směrem na mořské pobřeží.
Zde přichází v kontextu filmu skutečně naprosto nečekaná pointa, kterou jsem si, přiznám se, vychutnal. Místo poslední rozhodující bitvy se dvěma zbylými pronásledovateli jen nevěřícné zírání. V těchto a podobných momentech film Apocalypto svůj výchozí akční žánr přesahuje k velikému dobru věci. Strnulé a mlčící, snad i trochu děsivé postavy mořeplavců pak pointu filmu podtrhují především ve výše zmíněné symbolické a alegorické rovině příběhu.
No a ještě slíbené drobné poznámky. Některé projevy animistického náboženství domorodých indiánů až příliš připomínají prvky křesťanské zbožnosti – snad je zde myšlenka univerzální podstaty všech světových věr a náboženství zdůrazněna trochu přehnaně. Divák je přesvědčivým způsobem přinucen k citové zainteresovanosti na krutém údělu zotročených indiánů a na všech tragicky přetrhaných osobních a rodinných vazbách. Divoký pralesní lid je ovšem podle mě trochu idealizován (zřejmě tak trochu anachronisticky – tedy z pohledu současného člověka – a pak asi trochu i proto, aby dokonale zapadl do symbolické roviny filmu).
Co mi vůbec nevadí a naopak se mi velmi líbí, je zapojení náhod a zásahů „vyšší moci“ – např. zatmění slunce, proroctví o jaguárovi, příjezd mořeplavců, realistický sen bezprostředně před vypleněním vesnice apod. Zde bylo asi největší nebezpečí potencionální kýčovitosti, ale ve výsledku to působí tak, že Jaguáří tlapa byl prostě ve správné chvíli na správném místě, podstata těchto „zázraků“ a „náhod“ byla čistě realistická a zázračná byla tedy „pouze“ časová souslednost . Ostatně se domnívám, že takto se odehrává většina zázraků v posvátných knihách zapisovaných a že tímto způsobem bývá z hlediska „vyšší moci“ koncipována cesta vyvolených.
