To je věta, kterou dnes ráno pronesla žena na adresu naší jedenapůlroční dcery, jež se bezstarostně krmila smetanovým krémem za pomoci svých vlastních nenechavých prstíčků. Věta vskutku geniální. Geniální proto, že je možné ji interpretovat různě, dokonce i protikladně.
Je papání lžičkou technickým pokrokem? Pro malé dítě bezesporu ano, dokonce se jedná o jeden ze zásadnějších posunů ve vývoji dítěte – když se naučí pracovat s jemnou mechanikou svých doposud spíše legračních neohrabaných končetin.
Je papání lžičkou technickým pokrokem pro dnešní lidstvo? Když pominu některé analfabety společenského chování, ze kterých dodnes v hrobě hrůzou vstávají panu Guthu-Jarkovskému zkostnatělé vlasy na hlavě (vždy perfektně zastřižené a učesané), pak to patří k takovým samozřejmostem, že se až divíme, že někdo nevymyslel nějakou lepší alternativu, abychom při jídle mohli vykonávat další činnosti. Případně by nás mohl krmit počítač; při obědě by tak např. podnikový ředitel mohl podepisovat papíry, vášnivý počítačový hráč by měl ruce volné pro svůj joystick či volant a já bych nemusel při vyučování dělat přestávku na oběd, dokonce bych mohl při jídle psát na tabuli všechny tvrdé jery Kyjevských listů.
Lžička může být taky symbolem hojnosti, chce-li někdo, tak „konzumu“. Možná symbolem regulovaného konzumu, že by tedy věta z nadpisu tohoto mého výplodu byla optimistickou vizí moderního člověčenstva, které čerpá z obnovitelných zdrojů, posílá polovinu svého platu na chudé a v supermarketu dává přednost vratnému obalu, zkrátka člověčenstva, které uspokojuje své konzumní choutky, ale s mírou (v rozumných dávkách po lžičkách). S mírou s malým m, protože toho já bych se nechtěl nikdy účastnit. Nejhorší muzikant je najezený muzikant a myslím si, že to platí o všech tvůrčích profesích.
Lžička je pro mě taky spojena s blues, zvlášť v poslední době, kdy poslouchám takovou klasiku, jako je píseň „Spoonful“ (proslavil ji zejména hvězdný Cream, autorem je neméně hvězdný Will Dixon – mimochodem doporučuji shlédnout naprosto fascinující stojový experimentální překlad encyklopedického hesla o této osobnosti – jako příklad postačí překlad jména Muddy Waters = „pošpinit vody“) v podání holandských muzikantů z delty Rýna – Livin’ Blues (album Wang Dang Doodle z roku 1970). Kromě toho jsem po pěti letech objevil jeden skvost, který se jmenuje Are You Passionate (r. 2002) od Neila Younga.
V popisu soukromých zážitků z nejžhavější současnosti bych mohl pokračovat dál a dál, domnívám se však, že to by nikoho moc nezajímalo. Každý má svůj vlastní vnitřní svět a tím je měřen i svět okolní. Z toho důvodu si dovolím tvrdit, že papání lžičkou je i na prahu 21. století velký krok pro člověka.
