Začátek nového roku bývá spojen s výhledem do budoucna, s nejrůznějšími předsevzetími, s optimismem nového prostoru a já nevím s čím ještě. Já se však nechci věnovat v tuto chvíli žádnému budovatelskému nadšení (pozor – sloveso být ve futurálním tvaru budu zřejmě se slovesem budovat nijak etymologicky nesouvisí!), naopak jsem otevřel svůj archív a našel jsem jednu, myslím si, zajímavou povídku. Upozorňuji, že všechny události a postavy tohoto příběhu jsou fikcí a eventuální podobnost se skutečností je čistě náhodná. Také upozorňuju všechny, kteří se pozastaví nad literárními hodnotami textu, že v době sepsání povídky jsem neměl jediný šedivý vlas, o mnoho méně kil a mnohem rozšířenější zorničky při pohledu do zapadajícího slunce.
Franjevac
Odpusť nám naše viny, jako i my odpouštíme našim viníkům.
Klášter Vrgorac stál na úbočí tisíc metrů vysokého horského masivu už několik staletí. Mnoho generací františkánů v něm přetrpělo duchovní bouře, mnoho generací mnichů v něm halilo své duše do posvátného kadidlového dýmu modliteb a chvalozpěvů, mnoho osudů se v něm naplnilo a mnoho těl bylo v důvěře v Boží milosrdenství pochováno v kryptě kostela a na přilehlém hřbitově. Klášter přečkal četné rebelie bezbožného lidu i dlouhotrvající sousedství mohamedánského tureckého panství. Jako maják uprostřed rozbouřeného moře.
Až toho jara na sklonku dosud nejmodernějšího tisíciletí přišli četnici, ve tvářích ďábelský smích a v rukou rouhavé vraždící zbraně. Neurvale zabouchali na vstupní vrata a bratra Serafína, který jim přišel důvěřivě otevřít, zastřelili dávkou ze samopalu. Pak vtrhli do budov a nahnali zmatené mnichy do refektáře.
Velitel, poručík Marić, hlasem, který se výsměšně odrážel od zbožných stěn, krátce oznámil, že na území jeho velké země a svatého národa nebudou trpět žádnou kacířskou pakáž, a poslal své muže do starobylých chodeb a místností, aby ničili a pálili. Převora, který se pokusil chabě protestovat, vzal s sebou stranou a o jeho osudu rozhodla suchá rána z pistole. Zbývající františkány jako bezbranné stádo, jako ovce vedené na porážku hnali přes dlážděný dvůr ven z kláštera a při jejich hrůzyplném exodu do nich se smíchem stříleli. Mladý novic Marko se ohlédl po dvou starších bratrech, kteří s kulkou v těle bezvládně klesli na chladný kámen, ale zase rychle pokračoval v útěku, zasažen štiplavým olovem do pravé paže, která křečovitě svírala malý růženec. Někde v budově praskal oheň a ruce četniků hanobily zdi svatého místa černými nápisy.
Jsou v lidském životě osudové mezníky, které člověka vytrhnou z jeho kořenů, převrátí skrz naskrz a naráz vrhnou na novou, dosud neznámou cestu, po níž náhle jde, nemá čas ani vůli ptát se proč, jen podvědomou sílu sladit s ní své kroky a ubírat se po ní dále stůj co stůj. I mladý novic Marko z vrgorackého kláštera byl takto vržen na nenadálou cestu, když předtím zničili jeho dosavadní jistotu a směřování. Po vyhnání z kláštera spolu se zbytkem přeživších bratří bloudil krajem, až se po četných útrapách dostal ke svým lidem. Domov neměl, ani by nevěděl, kde jej v nastalé apokalypse hledat; ovce bez pastýře, lišky bez doupat, pták bez hnízdiště – tak se Marko cítil. Jediné, co v něm zůstalo jistého, byla náhle se zrodivší nenávist k ďábelské tváři četnického poručíka Mariče, která se k němu vracela v hrůzných snech i v nejstrašnějším bdění. Rozhodl se přidat se k armádě.
A tak zatímco poprvé ohmatával chladnou zbraň, zatímco jeho prsty zlehka a prozatím tápavě přejížděly po lesklé pažbě, před očima mu vyvstával obraz pleněného kláštera, zabíjených nevinných mnichů i nenáviděných četniků. Pod tíhou strašných vzpomínek se z něho stával nenasytný vlk, lačnící po krvi a po pomstě. Sám se dobrovolně přihlásil do prvních linií a zakrátko se z něj stal ostřílený voják, obdivovaný u svých a nenáviděný u nepřátel.
Po několika týdnech spolu se svým oddílem střežili linii uprostřed kamenitých kopců. Začínal večer a v tuto chvíli se Marko vždycky modlíval růženec, poslední dědictví, které mu z kláštera zbylo. Jeho modlitba byla tím nejrozporuplnějším, co si člověk může vůbec představit. Rozjímal tajemství Kristova utrpení a smrti. Kristovo nespravedlivé odsouzení a mučení bylo jeho vlastní nejtrpčí zkušeností, Kristovi katani měli tváře nenáviděných četniků; Marko hořel spravedlivým hněvem, svatou válkou, Boží pomstou. U dění na kříži se ale vždy zastavil. Připomněl si Kristova slova odpuštění a ta jej bodla přímo u srdce, nesnesitelně zasáhla jeho duši, a on náhle viděl svou nenávist v jiném světle; viděl ubohá těla dříve dýchajících, toužících a možná milujících mužů, kteří zahynuli jeho rukou. Ano, Marko se zpronevěřuje cestě svého Spasitele, jeho nynější život je plný smrtelných hříchů, tím těžších, čím hlubší je jeho nenávist. Vždyť on sám je jedním z Kristových vrahů, on sám ostří hřeby, které vjíždí do Mistrových otevřených ran. Markova duše úpěnlivě prosila o milost.
Jako vždy se ale probral z rozjímavého vytržení a jeho duše se opět z kousků roztříštěných úpěnlivou modlitbou slila v jeden celek, v jeden monolit vojáka a obránce své těžce zkoušené vlasti. Růženec zastrčil do náprsní kapsy, očima a letmým dotykem prstů zkontroloval svou zbraň a ostražitě se rozhlédl kolem sebe. V malých rozestupech usazení vojáci nehybně plnili svoje úkoly, všechno bylo, jak mělo být.
Pak zachytil pohled velitele, kterým jej volal k sobě. Marko se zvedl a tiše se k němu přiblížil. Vyslechl udýchaný, přesto však naprosto klidný rozkaz, aby se přesunul o několik desítek metrů kupředu na okraj malého úvozu, který je potřeba ohlídat někým zkušeným a odvážným. Bez okolků přijal.
Když se dostal na místo, usadil se mezi dvěma balvany, mezerou mezi nimi měl dostatečný výhled a byl co nejvíce chráněn. Tak vyčkával, prst na spoušti, oči zabodnuté do úvozu před sebou, uši nastražené na sebemenší podezřelý zvuk.
Nad horami právě začalo zapadat slunce. Celý kraj se zalil do ruda, byl v tom krvavý osud mnoha mužů a oheň, který spaloval domy, lesy i srdce, byla v tom náhlá přítomnost smrti v lidském životě i přítomnost toho druhého světa, který převyšuje všechno lidské chápání, byly v tom všechny Markovy myšlenky, které se brodily v krvi a neustále narážely na hradby obou světů. Náhle zpozorněl, uslyšel nepatřičný zvuk a kousek před ním se něco pohnulo. Pak zpoza křovin do úvozu opatrně vstoupil muž.
Marko zadržoval dech. Ze svého úkrytu pozoroval nepřítele, který se pomalu blížil úvozem směrem k němu. Přistoupil až téměř k balvanům, vždy po několika krocích se zastavil, přikrčil a naslouchal. Marko jej pozoroval a vtom překvapením ztuhnul. Byl to poručík Marić.
Ozvala se stará, avšak neustále jitřená rána v jeho srdci. Nenáviděný muž stál kousek od něj, byl sám a v nevýhodě, protože o Markovi nevěděl. Marko ještě více zatajil dech a na okamžik se nechal zaplavit vlnou nenávisti a odporu. Pak se spíše podvědomě rozhodl jednat.
Přiskočil k Marićovi zezadu a přiložil hlaveň samopalu k jeho lopatkám. Přinutil jej odhodit zbraň a při důrazné výzvě, aby byl co nejvíce zticha, jej otočil čelem k sobě. Zahleděl se do jeho vystrašených očí. Uvnitř zahořel krutou radostí. V něco podobného ani nedoufal, bylo pro něj nevýslovně a krutě krásným snem, aby takto před ním mohl stát, cítit jeho strach, v duchu radostí triumfálně jásat nad jeho hrůzou, moci rozhodovat o jeho životě, tak jak on rozhodoval o životě jeho, jeho bratrů i kláštera. Pomstít se.
Slunce bylo na krátký okamžik v půli své pouti do říše noci. Z posledních sil ozářilo celý kraj, stíny křovin a zakrslých stromů byly dlouhé, tváře kamenů otočené k západu se ze všech posledních sil rozzářily a v úvozu na sebe napjatě hleděli dva muži. V obličeji rudí, z čel jim stékal pot, jeden plný strachu, druhý plný omamujícího pocitu moci, síly a spravedlivého odhodlání. Marko odjistil zbraň.
Prst mu nervózně ulpěl na spoušti, když tu náhle slunce nenávratně zmizelo z obzoru a jemu se před očima objevil Kristus ukřižovaný, Kristus umučený, Kristus odpouštějící. Prst na spoušti se téměř neznatelně potřepával. Jediný nervový impuls a pomsta bude dokonána, jediný tak známý a zautomatizovaný pohyb a vše bude tak, jak si Marko ve skrytu duše tisíckrát představoval. Obraz Ukřižovaného se však zvětšoval s větší a větší intenzitou, až Marko, franjevac, bolestně vzdychl a sklopil zbraň. Odvrátil oči od hrůzou strnulého četnika, otočil se a se sklopenou hlavou odcházel. Ukřižovaný zvítězil.
Marić se otřepal. S úlevným a již opět výsměšným pousmáním vytáhl ze záňadří malou pistoli, zamířil a třikrát chladně vystřelil. Marko padl tváří k zemi.
Franjevac
Odpusť nám naše viny, jako i my odpouštíme našim viníkům.
Klášter Vrgorac stál na úbočí tisíc metrů vysokého horského masivu už několik staletí. Mnoho generací františkánů v něm přetrpělo duchovní bouře, mnoho generací mnichů v něm halilo své duše do posvátného kadidlového dýmu modliteb a chvalozpěvů, mnoho osudů se v něm naplnilo a mnoho těl bylo v důvěře v Boží milosrdenství pochováno v kryptě kostela a na přilehlém hřbitově. Klášter přečkal četné rebelie bezbožného lidu i dlouhotrvající sousedství mohamedánského tureckého panství. Jako maják uprostřed rozbouřeného moře.
Až toho jara na sklonku dosud nejmodernějšího tisíciletí přišli četnici, ve tvářích ďábelský smích a v rukou rouhavé vraždící zbraně. Neurvale zabouchali na vstupní vrata a bratra Serafína, který jim přišel důvěřivě otevřít, zastřelili dávkou ze samopalu. Pak vtrhli do budov a nahnali zmatené mnichy do refektáře.
Velitel, poručík Marić, hlasem, který se výsměšně odrážel od zbožných stěn, krátce oznámil, že na území jeho velké země a svatého národa nebudou trpět žádnou kacířskou pakáž, a poslal své muže do starobylých chodeb a místností, aby ničili a pálili. Převora, který se pokusil chabě protestovat, vzal s sebou stranou a o jeho osudu rozhodla suchá rána z pistole. Zbývající františkány jako bezbranné stádo, jako ovce vedené na porážku hnali přes dlážděný dvůr ven z kláštera a při jejich hrůzyplném exodu do nich se smíchem stříleli. Mladý novic Marko se ohlédl po dvou starších bratrech, kteří s kulkou v těle bezvládně klesli na chladný kámen, ale zase rychle pokračoval v útěku, zasažen štiplavým olovem do pravé paže, která křečovitě svírala malý růženec. Někde v budově praskal oheň a ruce četniků hanobily zdi svatého místa černými nápisy.
Jsou v lidském životě osudové mezníky, které člověka vytrhnou z jeho kořenů, převrátí skrz naskrz a naráz vrhnou na novou, dosud neznámou cestu, po níž náhle jde, nemá čas ani vůli ptát se proč, jen podvědomou sílu sladit s ní své kroky a ubírat se po ní dále stůj co stůj. I mladý novic Marko z vrgorackého kláštera byl takto vržen na nenadálou cestu, když předtím zničili jeho dosavadní jistotu a směřování. Po vyhnání z kláštera spolu se zbytkem přeživších bratří bloudil krajem, až se po četných útrapách dostal ke svým lidem. Domov neměl, ani by nevěděl, kde jej v nastalé apokalypse hledat; ovce bez pastýře, lišky bez doupat, pták bez hnízdiště – tak se Marko cítil. Jediné, co v něm zůstalo jistého, byla náhle se zrodivší nenávist k ďábelské tváři četnického poručíka Mariče, která se k němu vracela v hrůzných snech i v nejstrašnějším bdění. Rozhodl se přidat se k armádě.
A tak zatímco poprvé ohmatával chladnou zbraň, zatímco jeho prsty zlehka a prozatím tápavě přejížděly po lesklé pažbě, před očima mu vyvstával obraz pleněného kláštera, zabíjených nevinných mnichů i nenáviděných četniků. Pod tíhou strašných vzpomínek se z něho stával nenasytný vlk, lačnící po krvi a po pomstě. Sám se dobrovolně přihlásil do prvních linií a zakrátko se z něj stal ostřílený voják, obdivovaný u svých a nenáviděný u nepřátel.
Po několika týdnech spolu se svým oddílem střežili linii uprostřed kamenitých kopců. Začínal večer a v tuto chvíli se Marko vždycky modlíval růženec, poslední dědictví, které mu z kláštera zbylo. Jeho modlitba byla tím nejrozporuplnějším, co si člověk může vůbec představit. Rozjímal tajemství Kristova utrpení a smrti. Kristovo nespravedlivé odsouzení a mučení bylo jeho vlastní nejtrpčí zkušeností, Kristovi katani měli tváře nenáviděných četniků; Marko hořel spravedlivým hněvem, svatou válkou, Boží pomstou. U dění na kříži se ale vždy zastavil. Připomněl si Kristova slova odpuštění a ta jej bodla přímo u srdce, nesnesitelně zasáhla jeho duši, a on náhle viděl svou nenávist v jiném světle; viděl ubohá těla dříve dýchajících, toužících a možná milujících mužů, kteří zahynuli jeho rukou. Ano, Marko se zpronevěřuje cestě svého Spasitele, jeho nynější život je plný smrtelných hříchů, tím těžších, čím hlubší je jeho nenávist. Vždyť on sám je jedním z Kristových vrahů, on sám ostří hřeby, které vjíždí do Mistrových otevřených ran. Markova duše úpěnlivě prosila o milost.
Jako vždy se ale probral z rozjímavého vytržení a jeho duše se opět z kousků roztříštěných úpěnlivou modlitbou slila v jeden celek, v jeden monolit vojáka a obránce své těžce zkoušené vlasti. Růženec zastrčil do náprsní kapsy, očima a letmým dotykem prstů zkontroloval svou zbraň a ostražitě se rozhlédl kolem sebe. V malých rozestupech usazení vojáci nehybně plnili svoje úkoly, všechno bylo, jak mělo být.
Pak zachytil pohled velitele, kterým jej volal k sobě. Marko se zvedl a tiše se k němu přiblížil. Vyslechl udýchaný, přesto však naprosto klidný rozkaz, aby se přesunul o několik desítek metrů kupředu na okraj malého úvozu, který je potřeba ohlídat někým zkušeným a odvážným. Bez okolků přijal.
Když se dostal na místo, usadil se mezi dvěma balvany, mezerou mezi nimi měl dostatečný výhled a byl co nejvíce chráněn. Tak vyčkával, prst na spoušti, oči zabodnuté do úvozu před sebou, uši nastražené na sebemenší podezřelý zvuk.
Nad horami právě začalo zapadat slunce. Celý kraj se zalil do ruda, byl v tom krvavý osud mnoha mužů a oheň, který spaloval domy, lesy i srdce, byla v tom náhlá přítomnost smrti v lidském životě i přítomnost toho druhého světa, který převyšuje všechno lidské chápání, byly v tom všechny Markovy myšlenky, které se brodily v krvi a neustále narážely na hradby obou světů. Náhle zpozorněl, uslyšel nepatřičný zvuk a kousek před ním se něco pohnulo. Pak zpoza křovin do úvozu opatrně vstoupil muž.
Marko zadržoval dech. Ze svého úkrytu pozoroval nepřítele, který se pomalu blížil úvozem směrem k němu. Přistoupil až téměř k balvanům, vždy po několika krocích se zastavil, přikrčil a naslouchal. Marko jej pozoroval a vtom překvapením ztuhnul. Byl to poručík Marić.
Ozvala se stará, avšak neustále jitřená rána v jeho srdci. Nenáviděný muž stál kousek od něj, byl sám a v nevýhodě, protože o Markovi nevěděl. Marko ještě více zatajil dech a na okamžik se nechal zaplavit vlnou nenávisti a odporu. Pak se spíše podvědomě rozhodl jednat.
Přiskočil k Marićovi zezadu a přiložil hlaveň samopalu k jeho lopatkám. Přinutil jej odhodit zbraň a při důrazné výzvě, aby byl co nejvíce zticha, jej otočil čelem k sobě. Zahleděl se do jeho vystrašených očí. Uvnitř zahořel krutou radostí. V něco podobného ani nedoufal, bylo pro něj nevýslovně a krutě krásným snem, aby takto před ním mohl stát, cítit jeho strach, v duchu radostí triumfálně jásat nad jeho hrůzou, moci rozhodovat o jeho životě, tak jak on rozhodoval o životě jeho, jeho bratrů i kláštera. Pomstít se.
Slunce bylo na krátký okamžik v půli své pouti do říše noci. Z posledních sil ozářilo celý kraj, stíny křovin a zakrslých stromů byly dlouhé, tváře kamenů otočené k západu se ze všech posledních sil rozzářily a v úvozu na sebe napjatě hleděli dva muži. V obličeji rudí, z čel jim stékal pot, jeden plný strachu, druhý plný omamujícího pocitu moci, síly a spravedlivého odhodlání. Marko odjistil zbraň.
Prst mu nervózně ulpěl na spoušti, když tu náhle slunce nenávratně zmizelo z obzoru a jemu se před očima objevil Kristus ukřižovaný, Kristus umučený, Kristus odpouštějící. Prst na spoušti se téměř neznatelně potřepával. Jediný nervový impuls a pomsta bude dokonána, jediný tak známý a zautomatizovaný pohyb a vše bude tak, jak si Marko ve skrytu duše tisíckrát představoval. Obraz Ukřižovaného se však zvětšoval s větší a větší intenzitou, až Marko, franjevac, bolestně vzdychl a sklopil zbraň. Odvrátil oči od hrůzou strnulého četnika, otočil se a se sklopenou hlavou odcházel. Ukřižovaný zvítězil.
Marić se otřepal. S úlevným a již opět výsměšným pousmáním vytáhl ze záňadří malou pistoli, zamířil a třikrát chladně vystřelil. Marko padl tváří k zemi.
