Pozvánka

Tak pro všechny, kteří ještě neztratili trpělivost s mým zastaralým blogem! Kdo může, nechť přijde na tento avizovaný koncert.

Bruce Springsteen – Magic I.

Přiznám se, že se mi občas přihodí jistá zkušenost. Seženu nějakou desku (přísahám, že zcela legálně!), může to být třeba už dříve oblíbený interpret. Nedočkavě vložím do přehrávače a celou si ji poslechnu, přičemž na první poslech jsou moje pocity rozporuplné. Tak nějak se mi to líbí, ale neskáču radostí, případně nezávidím veleúspěšnému kolegovi autorský a interpretační potenciál. Jenže v průběhu následujích hodin a dnů se mi ta hudba neustále honí hlavou, zůstávají ve mně jisté motivy, melodie, slova, načež se toho nedokážu zbavit a znovu a znovu pouštím přehrávač, tentokrát už zcela oddaný fanoušek daného alba.

To se mi teď stalo s novou Springsteenovou deskou Magic. Byl jsem na ni dost natěšený, protože po pěti letech a třech předchozích oficiálních albech se Boss vrátil ke svému E-street Bandu, ke své pouliční rockové mašině, která nebývale podtrhnuje jeho písničkářství.

A než se pustím do podrobnějšího rozboru desky (slibuji, že to bude už zanedlouho), podělím se alespoň o pár prvních postřehů:
- nemají pravdu ti, kterým Magic ve srovnání s The Rising připadá slabší.
- odpouštím Springsteenovi jeho osobní politické názory, i když s nimi někdy nesouhlasím, a to i proto, že jako vždycky jsou ukryty hluboko v příbězích jednotlivých písniček a nejsou prvoplánově vyřvávány.
- deska navazuje na nejlepší momenty Bossovy kariéry – tématicky, melodicky a dokonce i zvukově. Např. Livin’ in the Future má starší „dvojče“ Tenth Avenue Freeze Out.
- nechtěl bych vybírat skladby pro eventuální singly. Prostě bych mezi těmi potencionálními hity nevybral.
- čím starší Springsteen, tím víc se dostává do vyšších pater metaforiky.
- předpokládám, že tímto jsou vyvráceny fámy o jeho rozvodu (nebo spíš rozchodu, Patti Scialfa je stále slečna).
- v neustálém smutku z lokace Bossova evropského turné (bohužel, Praha se nekoná) mi doutná jiskérka naděje – nepojede se mnou, prosím Vás, někdo do Mannheimu či do Milána?

Případně pište, komentujte a již brzo podrobnější recenze.


Bruce Springsteen and the E Street Band – Magic (2007)
Radio Nowhere/You'll Be Comin' Down/Livin' In The Future/Your Own Worst Enemy/Gypsy Biker/Girls In Their Summer Clothes/I'll Work For Your Love/Magic/Last To Die/Long Walk Home/Devil's Arcade/Terry’s Song

…My father said "Son, we're lucky in this town

It's a beautiful place to be born

It just wraps its arms around you

Nobody crowds you, nobody goes it alone.

That you know flag flying over the courthouse

Means certain things are set in stone

Who we are, what we'll do and what we won't."

Its gonna be a long walk home

Hey pretty Darling, don't wait up for me

Gonna be a long walk home.. (Long Walk Home)

www.brucespringsteen.net

Bruce Springsteen – Live in Dublin (2007)

     Bruce Springsteen je poslední dobou poměrně plodný muzikant, za poslední tři roky vydal tři desky, v každém roce jednu: Devils & Dust (2005), We Shall Overcome – The Seeger Sessions (2006) a přede dvěma měsíci našlapané album Live in Dublin. V případě desky nejnovější se v podstatě jedná o pokračující projekt spolupráce s muzikanty posbíranými na jednom jam sessionu na Springsteenově farmě (dík za to patří houslistce Soozie Tyrell), se kterými se pustil do opusů, v nichž je nějakým způsobem přítomen odkaz Pete Seegera, legendárního amerického folkového barda; ať už jsou to písně. které Seeger napsal, upravil, či pouze hrál. Album We Shall Overcome bylo v průběhu několika let (jednalo se však o tři jednodenní sessiony!) nahráno živě v obýváku a hale Springsteenovy farmy a Bruce v loňském roce s kapelou vyrazil na turné. Ze tří listopadových koncertů v roce 2006 v irském Dublinu pak pochází více jak dvouhodinový sestřih na desce Live in Dublin (jedná se o dvoualbum, celá performance je také k dispozici na videozáznamu DVD).
Když se ke mně dostala zpráva o této desce, nejdřív jsem se zarazil. Živá nahrávka toho, co už ve své podstatě bylo nahráno živě, navíc ke té „studiové“ We Shall Overcome jsem měl přece jen jisté výhrady (i tak je to ovšem výborná deska), takže koupit či nekoupit? Jenže už jsem předtím viděl na YouTube záběry z onoho podzimního turné, kde mě zhypnotizovala skladba Further On (Up The Road) s úplně jinou melodií a aranží, takže zvědavost se zvětšovala, načež jsem zjistil, že na té desce jsou i jiné starší původní Springsteenovy skladby, a bylo rozhodnuto. Díky Bohu! Už týden jsem majitelem skvělé desky.
     Poslouchám všude, cestou z práce, cestou do hospody, v dopravních prostředcích i večer doma u počítače (dokonce jsem to nevydržel a pustil si desku i v práci, ale šéfovi to, prosím, neříkejte) a nestačím si dělat poznámky. Je to projekt nesmírně inspirativní. Kdysi jsme s kapelou hráli akusticky a je dobře, že jsme toho nechali – na tohle prostě nikdo nemá. Na pódiu stojí sedmnáct muzikantů, jediné slovo, které mě napadá jako charakteristika složení, je armáda spásy – na jedné straně tradiční akustická kytara, banjo, dobro, mandolína dále housle, piáno, tahací harmonika , pedálová steel kytara, kontrabas (v několika věcech vystřídaný baskytarou), varhany, na druhé straně poctivá dechová sekce jak střižená z New Orleans (spíš z bělošské čtvrti) a třeba taky irská flétna (penny whistle). Možná by se taky zaběhl termín Symfonický orchestr Springsteena (SOS). Vše poctivě akustické, až na výše zmíněnou občasnou baskytaru a mírně zelektrizovanou steel kytaru v písni How Can A Poor Man Stand Such Times And Live.
     Jak už jsem naznačil, jádro repertoáru tvoří skladby z desky zasvěcené P. Seegerovi. Jejich aranže se v podstatě příliš nemění, ale je na nich jednoznačně poznat, že kapela má za sebou už více jen než ony tři jednodenní sessiony při práci na verzi „studiové“ (dlužno dodat že výraznější změny ve složení kapely nejsou – kapele jen velmi prospěla výměna banjisty, mírná obměna je v dechové sekci a rozmnožena byla vokální sekce, přibyl kytarista a steel kytarista). Najdete tady pouliční songy Jacob’s Ladder a Pay Me My Money Down, protiválečnou Mrs. McGrath, pro české countrymany budiž studnicí My Oklahoma Home s doprovodným vokálem publika a moje a mého kamaráda Krbiho nová neoficiální hymna Old Dan Tucker. O poznání lépe se v živém provedení tváří titulní skladba We Shall Overcome, která ve „studiové“ verzi příliš načichla limonádou. Tady je naléhavější a přitom prostší, hlubší.Tyto písničky si Springsteen vzal z pestré americké tradice a naložil s nimi podle svého, ovšem stále se vkusem a při zachování zdravého ducha.
     Podobně se Springsteen zachoval i ke zbývající části představeného repertoáru, a to především ke svým vlastním skladbám. Pro mnohé z nás, kteří jsme jeho poslední turné nestihli, je to opravdu velké a velmi příjemné překvapení. Je zajímavé, že Springsteen při doplnění repertoáru a hledání věcí příbuzných „Seegerovkám“ čerpal tři písně z alba Nebraska (1982), třikrát sáhl po skladbách z posledních patnácti let a ve dvou případech se vrátil ke své první desce (Greetings From The Asbury Park). Skladba Atlantic City, na Nebrasce nahraná folkově jen s kytarou, která se častěji objevovala na Springsteenových koncertech v hymnické rockové úpravě, celou desku vlakově rozjíždí rollem banja a ohýbanými tóny kytary s pozměněnou melodií a harmonií. Pozapomenutý rock’n’roll Open All Night (původně opět Nebraska) se pohupuje na vlnách boogie a v nekonečných instrumentálních a vokálních kreacích se vystřídají všichni muzikanti. Highway Patrolman (u nás známý ve verzi Pavla Bobka – Dálniční hlídka), příběh a písnička, podle níž byl dokonce natočen celovečerní film (!) – u nás běžel pod názvem Indiánský posel (The Indian Runner, režie Sean Penn), v decentní a přitom našlapané aranži. Již výše zmíněná Further On (Up The Road), původně z alba The Rising (2002), je jedním z nejvyšších vrcholů desky – k tomuto vrcholu stoupá inspirací z nekonečné zeleně irského ostrova. Zajímavě se Springsteen postavil k dalšímu svému oblíbenému koncertnímu kousku If I Should Fall Behind – nová aranž i melodie připomínají doby, kdy se tančil Tennessee Waltz. Oživením je nedávno vydaná píseň Long Time Comin’ (původně na albu Devils & Dust) a nadšenými ovacemi přivítaná a publikem sekundovaná Growin' Up (z roku 1973, album Greetings From The Asbury Park), opět s pozměněnou melodií. Ze stejné doby pochází i bonusová píseň Blinded By The Light, první Springsteenův hit. Tentokrát ovšem v rytmu mollového blues-čardáše.
     Deska obsahuje také Springsteenovu novinku – píseň American Land. Tato skladba perfektně šlape, zvláštní nádech získává právě v Dublinu (v houslovém a flétnovém souzvuku obsahuje to nejlepší spojení irské tradice a Nového světa), ale přesto mi připadá až příliš prvoplánová. Někteří v písni hledají inspiraci opusem He Lies In The American Land od slovenského emigranta jménem Andrew Kovaly, kterou posléze přeložil a hrál Pete Seeger. Nevím, nikde jsem se zatím oficiálně nedočetl, že by tuto hypotézu Springsteen potvrdil. U této písně jsem si poznamenal „učebnice pro Čechomor“, nevím proč, třeba na tom něco bude.
     Celá deska působí jako jedna velká oslava hudby. Hudby, v níž jsou zakódované osudy předešlých generací a která přesto mluví ze srdce dnešním posluchačům. Hudby, která ruší jakékoli dělící čáry mezi pódiem a publikem. Některé sólové party mohou někdy působit jako stadardní, jednoduché, ale smysl živelnosti a přímočarosti tohoto Springsteenova uhánějícího vlaku tkví v něčem jiném. Příznačná je Springsteenova výzva před předposlední skladbou (nepočítám bonusy) – všichni vstaňte a připojte se k nám. Načež se strhne všeobecná veselice u klasického gospelu This Little Light Of Mine.
     Divil bych se každému, koho tahle deska nestrhne.

www.brucespringsteen.net

Bukstock 2007 aneb ohlédnutí za festivalem

Takových festivalů by mělo být více. To je první věta, která mě napadla v neděli po návratu z Těšíkovského mlýna, z kraje, kde bydlí v podivné symbióze princové Jasoň a Drsoň a z pravého břehu Trusovického potoka na levý neustále sem a tam do kříže přecházejí v přesně dané vzdálenosti principy Jing a Jang.
Festival Bukstock (první část názvu evidentně souvisí s místem konání v areálu hospody Za bukem, druhou část názvu nechám jako hádanku pro zvídálky) se letos konal poprvé a vystupovalo na něm celkem sedm kapel především z Olomouce a blízkého okolí. Nechci a ani se nemůžu podrobně vyjadřovat k jednotlivým vystupujícím (ostatně Slepá ulice mi utekla, protože jsem přijel později), neboť jsem byl mezi nimi. Myslím však, že všichni ocenili žánrovou pestrost, kterou festival nabízel. Jak jsme se shodli v debatě s některými pořadateli a účastníky – každá kapela byla jiná. Nebylo tedy vůbec potřeba zabývat se stresem více kohoutů na jednom smetišti, což zdaleka nebývá na festivalech nejrůznějšího typu zvykem. To vše, sečteno a potvrzeno výborným zvukem (Petr Střelák), tvořilo po hudební stránce opravdu úžasnou atmosféru.
Pozn. Přece jen si dovolím konstatovat, že mně se nejvíc líbilo vystoupení poslední kapely Flash the Readies. V žádném případě to není žádná bezpáteřní poklona pořádající skupině, to vystoupení jsem si náramně užil a kdo pořád nevěří – viděli jste někdy našeho kytaristu Krbiho pařit pod pódiem? To nedokázal ani Mišík před čtrnácti dny :-)
Neoficiální hymnou festivalu se stala skladba Chucka Berryho Johnny B. Goode. První verze (a asi nejméně povedená) zazněla v podání rythm’n’folkové skupiny Alibaba, načež se tento opus vynořoval v průběhu celého večera a noci jako pověstná červená nit či povedené čertovo kvítko. Měl jsem dojem, že výzva „be good“ (buď dobrý) letěla vzduchem jako nakažlivý virus ptačích kurdějí, protože tak přátelskou atmosféru na festivalu různých žánrů a různých lidí jsem taky dlouho nezažil (na technopárty nejezdím:-)). Pokud vím, nikdo se nepopral, nikdo se nepohádal, nikdo nikoho nezabil. Možná že „na vině“ byl nedaleký pramen Těšíkovské kyselky – k němu často odbíhaly skupinky a já sám musím prokládání pěnivých i nepěnivých moků mírně železitou vodou velmi ocenit, neboť jsem tak mohl bez jakýchkoli následků brzy ráno znovu vstát a absolvovat dokončovací piknik na jevišti.
Po skončení oficiální hudební produkce se na několika frontách rozpoutal dlouhý a náročný jam session v převážně folkovém duchu, to mě osobně dost překvapilo a částečně to přičítám i géniu loci – podobné sessiony se v hospodě Za bukem často konají. Moc mě mrzelo, že jsem musel kolem třetí hodiny jít spát. Vím, že se pak ještě hrály kousky jako All Along The Watchtower (což je ostatně jeden z klasických migrantů mezi folkem a rockem) a o dalších mi raději neříkejte…
Nezbývá než doufat, že se brzo dočkáme Bukstocku 2008 (logicky nejdříve po vánocích…). Všichni, kdo si to nechali letos ujít mají čeho litovat a co napravovat!

Bukstock 2007, Těšíkovský mlýn (hospoda Za bukem), 30. června 2007
http://www.bukstock.com/
skupiny: Slepá ulice, Afghan Popcorn, Alibaba, Blue Canisters, Barevnej den, Černý rybíz, Flash the Readies.

P.S. Ještě jsem neokomentoval počasí. To vyšlo úplně parádně, pršelo jen při vystoupení skupiny – no hádejte – Alibaba…

Myšlenka týdne

Básníci neustále bojují proti válkám. Přitom nebýt válek, neměli by o čem psát.

Tak jsem, přátelé, chatoval

Zkusit se má hodně. Netvrdím, že všechno, protože člověk musí žít a přežít. Tak jsem se i já nedávno na chvíli ponořil do pohlcujících vod internetového chatu (s délkou mé blogové odmlky to, prosím vás, nesouvisí!). Budu možná působit trochu moralisticky, ale mou základní myšlenkou, kterou jsem chtěl prozkoumat, bylo tvrzení, že díky novým informačním technologiím a komunikačním kanálům mají k sobě lidé zase o trochu blíže.
Podařilo se mi získat nejvyšší přístupová a administrátorská práva a sledovat tak chatové rozhovory objektivně a nezávisle z pohledu třetí osoby. A samozřejmě jsem si také plnil svůj deníček nejzajímavějšími komunikáty. Tři z nich bych rád v následujících řádcích představil. Sami posuďte. Člověk si dobře pokecá, najde nové přátele a vůbec už nemusí vycházet z domu, vlastně není třeba se ani zvedat ze židle (za předpokladu, že budou nějakou šikovnou instalací zajištěny vstupní a výstupní tělesné potřeby…).

Pozn. Přepis internetových dialogů je částečně upraven v těch bodech, kde mohou poskytovat oporu Pravidla českého pravopisu a kodifikační gramatické příručky.

Téma první: Rybaření (Chatová místnost s názvem „Pro rybáře“)

Pavel: Ahoj, je tu někdo?
Linda05: Ahojky.
Pavel: Chodíš na ryby?
Linda05: Jasně. Chystáš se někam?
Pavel: No, spíš sbírám zkušenosti.
Linda05: Tak to já taky. Odkud jsi?
Pavel: Z Moravy.
Linda05: Morava je velká. Odkud?
Pavel: Jižní Morava, kousek od Břeclavi.
Linda05: Jé, to je super, já jsem z Brna :-).
Pavel: Kam chodíš chytat?
Linda05: Tak různě. Mám ráda spíš divokou vodu… :-).
Pavel: Aha, takže pstruhovou vodu. Jakou nejradši používáš nástrahu?
Linda05: No, nejdřív prsa :-)…
Pavel: (po dlouhém přemýšlení neodpověděl, nepochopil a odešel z chatové místnosti).

Účastníci chatu:
Pavel – 32 let, svobodný, bezdětný, rybář-začátečník.
Linda05 – ve skutečnosti Stanislav, 38 let, telefonický operátor technických služeb města Liberec.

Téma druhé: Žárovky (Chatová místnost s názvem „Pro kutily“)

Nuceny_vysek: Ahoj, můžu se na něco zeptat?
1Klamerkanadruhou: Jasně.

Nuceny_vysek: Potřebuju vyměnit žárovku a nemám žádný zkušenosti. Sháním nějakýho fachmana. 1Klamerkanadruhou: Klidně se ptej…

Nuceny_vysek: Kolik pořádných chlapů je potřeba na vyměnění žárovky? 1Klamerkanadruhou: Žádný. Pořádný chlapi se nebojí tmy.

Nuceny_vysek: Kolik promovaných vysokoškoláků je potřeba k vyměnění žárovky?
1Klamerkanadruhou: Jen jeden, ale může mu to trvat až pět let.

Nuceny_vysek: Kolik zastánců evoluce je potřeba k výměně žárovky? 1Klamerkanadruhou: Jen jeden. Ale potrvá to milióny let.

Nuceny_vysek: Kolik žonglérů je potřeba na vyměnění žárovky? 1Klamerkanadruhou: Jeden. Ale potřebuješ nejmíň tři žárovky.

Nuceny_vysek: Kolik goril je potřeba na vyměnění žárovky? 1Klamerkanadruhou: Jedna. Ale budeš potřebovat šílenou spoustu žárovek.

Nuceny_vysek: Kolik tupců je potřeba na vyměnění žárovky? 1Klamerkanadruhou: Dva. Jeden naloží byt a odveze ho do krámu, a druhý tam koupí žárovku a zašroubuje ji.

Nuceny_vysek: Kolik černochů je potřeba na vyměnění žárovky? 1Klamerkanadruhou: Tři. Jeden vystepuje po žebříku a zbylí dva udržují rytmus.

Nuceny_vysek: Kolik slepců je potřeba na vyměnění žárovky?
1Klamerkanadruhou: To záleží, v jaké poloze je vypínač.

Nuceny_vysek: Kolik požárníků je potřeba na vyměnění žárovky?
1Klamerkanadruhou: Čtyři. Jeden ji vymění a tři vyříznou díru ve střeše.

Nuceny_vysek: Kolik řidičů autobusu je potřeba na vyměnění žárovky? 1Klamerkanadruhou: Tři. Jeden je k tobě doveze, druhý vymění žárovku a třetí dá opravit zeď.

Spojení přerušeno

Účastníci chatu:
Nuceny_vysek – Radim, 15 let, student SPŠE
1Klamerkanadruhou – Jiří, 31 let, nezaměstnaný

Téma třetí: volné téma (Chatová místnost s názvem „Kdokoli cokoli“)

Mirek: Pravá příčná celistvost podélně rozpůlené mozkovny je větší.
Jolana: Ne, levá podélná nicotnost příčně rozčtvrcené patní nervové centrály je větší.

Mirek: Kniha otevřená napůl na zadní straně se svým charakterem blíží rozjetému pendolinu.
Jolana: Ne, kniha zavřená uvnitř červenomodročerného sešitu s růžovými linkami se povahově vyrovná airbusu.

Mirek: Táborový oheň z nevypálených sirek a zelené kobylky teskně ladících ocelových houslí jsou největší lásky Priessnitzova obkladu na vnadných krcích horských goril.
Jolana: Ano, kolemsvítící kolemjdoucí jsou stejně tak navoskovaní jako saharská estráda mrožích dam v kožích a mrožích pánů bez džbánů, za to však s žízní.

Mirek: Tak to jo. Ahoj.
Jolana: ykJoha.

Účastníci chatu:
Mirek: ve skutečnosti Mirek, 29 let, odborný asistent.
Jolana: ve skutečnosti Mirek, 29 let, odborný asistent, schizofrenik.

Tož tak a někdy příště.

MAWISácké epigramy

Epigram představuje specifický literární žánr (a dodejme – zdaleka ne většinový či obecně rozšířený). Od autora epigramů se vyžaduje samozřejmě básnický talent, zároveň však také jistá životní zkušenost a schopnost kritického přístupu ke světu a stejně tak k sobě samému. U Milana Konečného, zvaného Mawisák, který vydal sbírečku MAWISácké epigramy, je přítomno obojí. I když, budeme-li objektivní, životní zkušenosti básnický talent přece jen převyšují. Ale věřím, že Mawisák (přezdívka vznikla ze zkratkového slova MAWIS – mathematic with smile) se za toto tvrzení neurazí, ostatně posuzovat epigramy z hlediska výlučně literárního je tak trochu nesmysl.

Nikoho nemůže překvapit, že tématika Mawisákových epigramů je úzce spjata se životními osudy autora. Je to člověk, který opustil etablovaný svět státního vysokého školství a vydal se vlastní cestou alternativních přístupů ke vzdělávání a k dalším aktivitám. Byl-li bych dotázán, jestli znám nějakého člověka, který splňuje představy nadšeného obrozence, jako prvního bych jmenoval právě jej. Opravdu neznám nikoho dalšího, kdo by založil a provozoval univerzitu, pořádal kulturní, sportovní a recesní akce nejrůznějšího druhu, psal a vydával knihy, působil v sociální sféře, prezentoval svůj mateřský region na celostátní a dokonce i evropské úrovni a ještě mnoho jiného.

Ale pojďme k samotnému obsahu sbírky. Největší část epigramů vychází z Mawisákova skeptického pohledu na úřední svět a z jeho vlastních trpkých zkušeností s tímto světem, např. básně O strukturálních fondech EU, O uřadu roboty, Starosta kontra radosta, Úředník a Milan. Tato tématika prostupuje celou sbírkou. Autor se však dostává i k obecnějším tématům (epigramy O blbosti, O slabosti peněz, O kráse).

Zajímavá je Mawisákova práce s jazykem. Na některých místech funkčně využívá lašský dialekt. Např. v epigramu O uřadu roboty:

Na uřadu roboty raďa,

ale němaju ochoty.

Bo co by robili, kdyby něbylo tych,

co němaju roboty.

Na druhou stranu trošku rušivějším dojmem mohou působit některé jazykové archaismy, zejména ve výstavbě slovosledu („pro každého veliké to lákadlo“), někdy možná je použití archaismu vyvoláno potřebou rýmu (např. „uvidíš ... prázdná díž“) U některých svébytných a originálních slovních spojení je pro mě obtížné rozhodnout, zda překročili únosnou mez mého individuálního estetického vnímání – např. „finanční to letadlo“. Potěšitelné je, že ve sbírce narazíme i na odkaz největšího českého epigramika - K. H. Borovského, konkrétně např. v básni Havlíček v praxi. Havlíčkovské je však i ono základní tématické zaměření proti vrchnosti.

Přístup k pojmenovávání nějaké vypozorované či zažité pravdy může být v zásadě dvojí – buď se jedná o novou originální myšlenku, či o motiv častěji použivaný a myšlenku známější, která je však ztvárněna svébytným způsobem. V Mawisákových epigramech nalezneme obojí. Příklad prvního typu je epigram Nad hrobem, který obsahuje velmi neotřelé sdělení, až tajemně zašifrované:

Nahraditelní jsou všichni,

říká král šaškovi.

Ale ta náhrada už tak nesmrdí,

šašek na to královi.

Příkladem druhého typu je kouzelný epigram O osudu žen:

Je nejkrásnější, potom jen krásná...

A nakonec? I pivo je hezčí...

Vskutku ze života. Přeji Mawisákovi, aby v životě nacházel ještě mnoho a mnoho inspirace, i když to musí bohužel být vykoupeno strádáním nejrůznějšího druhu, a aby byl pořád takový, jak jej znám – with smile.

Milan Konečný: MAWISácké epigramy. Vydalo Lašské společenství o.s., Brušperk 2006, ISBN 80-903537-2-X.

www.lassko.cz

Nová kniha

Nakladatelství Refugium právě vydalo moji novou knihu. Jedná se o odborné pojednání (v základu je to text mé disertační práce, kterou jsem obhájil v září roku 2005). Knihu je možno zakoupit v knihkupectvích, případně přes internet s 15 % slevou nebo na vrátnici Centra Aletti Velehrad-Roma v Olomouci s 20 % slevou. Zde je krátká anotace:

Církevněslovanské písemnictví tvoří podstatnou část nejstarší české kulturní historie. I když celkový objem zachovaných literárních památek z tohoto období představuje dnes pouze špičku ledovce, je možno nejen v nástinu, ale i v některých důležitých detailech poznat povahu a význam epochy slovanské vzdělanosti v Čechách 10. a 11. století. Slovní zásoba českocírkevněslovanských památek obsahuje četné prvky, které lze chápat jako filologické důkazy přímé a nepřerušené návaznosti této epochy na období velkomoravské, vypovídá o jejím přetrvávajícím postavení na styku kultury latinské a byzantské a odhaluje její pevné zakotvení v kontextu ostatních soudobých redakcí nejstaršího slovanského spisovného jazyka, zároveň však také poukazuje na některé svébytné rysy, díky nimž českocírkevněslovanské písemnictví zanechává nesmazatelnou stopu na dějinných křižovatkách nejen slovanských...

Vepřek, M.: Česká redakce církevní slovanštiny z hlediska lexikální analýzy. Refugium, Olomouc 2006, 218 s., ISBN80-86715-65-5.

Profil trampské hudební skupiny Toulec

Bývá mezi muzikanty dobrým zvykem, že si kolegiálně vypomáhají, kde se dá. Proto jsem neodmítl, když mě o krátkou propagaci požádala trampská hudební skupina Toulec. Jejich webové stránky neexistují, ostatně jediná forma aktivního přístupu k moderním technicko-informačním zařízením u členů skupiny spočívá v práci s elektronickým označovačem jízdenek při cestě na čundry, takže se není čemu divit…
Hudební skupina Toulec vznikla již před řadou let, a to v době, kdy zakladatelé Šebestián Šoural (zvaný Šlapka) a František Fortelný (zvaný Houba) absolvovali povinnou školní docházku na Základní škole Heyrovského v Olomouci. Oba kamarádi se ve věku 9 let jednou neočekávaně potkali uprostřed neprostupného hvozdu v Litovelském pomoraví, kam oba nezávisle na sobě vyrazili na romantický čundr do záplavové oblasti. Na památku tohoto setkání nazvali Moravu Velkou řekou a ještě bez kytar hned složili svoji první píseň Toulání a loučení (od této písně také o něco málo později odvozují název skupiny – Toulec).
Do roku 1999, tedy do dovršení osmnácti let, absolvovali několik ročníků dětské porty (zvané Brána), když ke svým akustickým kytarám přibrali ještě hráče na madolinu a ukulele Martina Minčáka (zvaný Mrňous). V této trojici jim bylo uznale poklepáváno na ramena s tím, že na jejich muzice je třeba ocenit především to, že se odvažují vystoupit na pódium. Zlomový okamžik však nastal ještě v témže roce (1999), kdy se dostavil první výrazný úspěch – drtivé vítězství na festivalu Vrána (což je mutace Brány v oblastech jazykově ovlivněných výslovností byzantské řečtiny). Kapela sklidila mimořádné ovace i pochvalné hodnocení poroty zejména za píseň Medvěd Brdník, která pojednává o jednom výlučném endemitním druhu a o nutnosti chránit regionální ekosystémy i v kontextu evropské integrace. V kapele se již tou dobou napevno zabydlel Mojmír Vsevoldovič Schwarz (zvaný Rypáček), muzikant s ruskými balalajkovými kořeny hrající výborně na kontrabas tzv. trsátkovým tremolovým stylem.
Kapela se po tomto úspěchu pod vlivem soudobých trendů částečně odvrátila od trampské tematiky k moravskému folklóru (Minčákova přezdívka byla operativně upravena na Mrňús), z tohoto období stojí za zmínku především melodická arytmická píseň Valašský salát, která je více než pouze zdařilou adaptací stěhovavých motivů lidových písní – zároveň citlivě reaguje na současnou sociální polarizaci valašského venkova. Text písně, jež vychází z epicko-lyrického ztvárnění těžkého údělu valašských pěstitelů drobné zeleniny, je zároveň pozoruhodnou parabolou k ne tak zcela dávnému feudálnímu útisku. Nemůžeme opominout ani svižný valčík Hukot z hor, kde členové Toulce uplatňují originální „prdivé“ vokálně-rytmické kreace.
Dalším impulzem pro Toulec bylo zakoupení cylindru F. Fortelným (Houba). Kapela zahrnula do své tvorby reminiscence na staré zlaté časy jazzu a swingu, který je ostatně v trampské hudbě stále latentně přítomen (s výjimkou tvorby např. J. Nedvěda, jehož kotlík je skutečně a pouze český). Vznikají tak pozoruhodné skladby jako Swing volný, Sexofon Radima Uzla, Prokletí velkého bubnu (kapela se kriticky vymezuje vůči perkusivním nástrojům, což jí bývá ze stran hudebních kritiků – i trampských – často vytýkáno) a Huby Duby aneb hladový duben (zde byl odborníky zaznamenán zdařilý pokus o využití náročných literárních tropů a figur).

Kapela v současnosti vystupuje v tomto složení:
Šebestián Šoural (Šlupka) – kytara, zpěv, kapelník, řidič, nástěnkář a topič,
František Fortelný (Houba) – sólová kytara, zpěv, popelník a mazač tabule,
Martin Minčák (Mrňous, příležitostně též Mrňús) – mandolína, ukulele, cimbál a smyčové kvarteto,
Mojmír Vsevoldovič Schwarz (Rypáček) – kontrabas, kontraband a alkoholik.

Na jejich vystoupení se asi těžko dostanete bez osobního pozvání, zájemci budou muset vyčkat průniku kapely do celostátních médií (v tomto duchu kapela podnikla první výraznou expanzi složením hitu Snídaně se starou, zamýšleného jako znělka pořadu jedné nejmenované televizní stanice). Nicméně tvorbu kapely uslyšíte u každého táborového ohně, zejména u výročních ohňů při příležitosti zakončení chatařské sezóny, píseň Hoří tchoři tchořice se stala neoficiální hymnou jarního pálení čarodějnic. Pirátské cd nahrávky kolují mezi fanoušky pouze ve dřevě.

Více snad někdy jindy. Pokud Vaše skupina také touží po propagaci, napište.

Pozn.: foto je pouze ilustrační!

Myšlenka týdne

Co si v mládí našetříš, ve stáří už neužiješ.

Vratné lahve a jiné balance

O letošním velikonočním pondělí jsem na chvíli opustil svět mladistvých opilců plazících se s vrbovým proutím po asfaltkách pokrytých vaječnou drtí a podíval se na to s odstupem a z druhé stránky – na okamžik, kdy po flámech se lahve vracejí. V našem bývalém největším a dnes již jediném klasickém městském kině v Olomouci jsem se zašel podívat na nový film otce a syna Svěrákových.
Vratné lahve je název, který již mnohé předjímá, i když není interpretovatelný pouze jedním způsobem. Je jasné, že to asi bude o stáří, o momentu, kdy se použitá a nepotřebná věc dává k výměně, popřípadě k vymytí a opětovnému naplnění, zároveň se však nabízí k zamyšlení otázka, je-li po této proceduře výrobek opět zcela nový, tak jako byl na začátku. Vratné lahve také mohou být ve srovnání s progresivním konzumem plastových obalů symbolem nostalgického starého světa, což ostatně zapadá do témat stáří. Tato základní témata se také objevují ve vskutku formálně dokonalé a myšlenkově omračující titulní písni Ani k stáru, zpívané udýchaně romantickým J. Uhlířem. Konečně vratné lahve mohou vypovídat i o pracovní metodě obou Svěráků – ze seriózního bulváru jsme byli v průběhu let dostatečně informováni o jejich sporech a několikanásobném předělávání vráceného scénáře. V tomto ohledu je škoda, že takových procedur neproběhlo o něco více, případně že se do procesu vymývání a plnění lahví nezapojil ještě někdo další. Film Vratné lahve totiž nepovažuju za příliš zdařilé dílo.
Což o to, člověk se chvílemi velmi nasměje. Komika je místy velice neotřelá a pobaví i postmodernou unaveného intelektuála. Já jsem se neudržel např. při „labutím jezeře“, zbytek kina řval smíchy při vaření kávy v rychlovarné konvici atd. atd. Projevilo se to, co se už dlouho ví – že Zdeněk Svěrák je mistr slovního i situačního humoru. Tedy jako komedie by film jistě obstál (byl-li by takto koncipován a ve výsledku sestříhán).
Problémem ovšem je to, že film v určitých pasážích chce hrát na vážnou notu. Je to právě především téma stáří a stárnutí, zautomatizovaných a jinak zproblematizovaných mezilidských vztahů, osamělosti a opuštěnosti. Jenže v těchto pasážích je bohužel film příliš plytký, zůstává se u kýčovitých frází a klišé. Jako typická ukázka klišé a trapnosti působí např. závěrečná věta ve smyslu „budeme ještě chvíli žít“, za prvoplánové považuju prostřihy erotických snů hlavního hrdiny, které vždy výborně reagují na prožitky světa reálného. Až dehonestujícím způsobem je ve Vratných lahvích zobrazován motiv víry v Boha. V tomto ohledu snad nejlépe obstojí modlitba Tkalounovy manželky v kostele. Hledání víry a náboženské vzdělávání dcery Helenky prozrazuje naprostou nevzdělanost autorů filmu v těchto otázkách (nechce se mi věřit, že by to byl záměr), Tkalounovy otázky směrem k nábožensky probuzené dceři jsou snad míněny vážně, ale vyznívají jako prázdné konverzační bonmoty. Vrcholem trapnosti je v závěru pronášená modlitba Otče náš.
Zdeněk Svěrák jako představitel hlavní role, bývalého učitele Tkalouna, je poměrně přesvědčivý – koneckonců scénář si napsal přímo na tělo. Ostatní postavy nedostávají ve filmu tolik příležitosti. Myslím si to i o Tkalounově ženě Elišce v podání Daniely Kolářové. Ta se sice na plátně objevuje velmi často, ale obraz o její postavě si musí divák často dohadovat sám. Podle mého názoru je psychologie této postavy příliš plytká.
Z vedlejší rolí mě velmi zaujal J. Macháček, pro mě nejlepší herec filmu a příjemné osvěžení, kdykoliv se objeví v záběru. Bohužel mnohem hůře se se svojí rolí vypořádala T. Wilhelmová. Je ovšem otázka, co padá na vrub samotné herečky a co spíše na vrub scénáře a režie… Výborným výkonem se prezentuje i trojice J. Budař, P. Landovský a O. Vetchý. Posledně jmenovaný ani ve zcela vedlejší roli nezapře své charisma. Dvakrát filmem doslova projde sestava z Divadla Járy Cimrmana. Je to pro mě až symbolické, viděl jsem v tom takové trochu smutné gesto „Zdeňku, neblbni tady a pojď s námi“.
Zdeněk Svěrák si asi ukrojil sousto, na které nestačil. Dodejme, že jako scénárista na to možná SÁM nestačil. Je totiž asi především velmi dobrý humorista, ale balancování na hraně humoru (ať už vlídného či kousavého) a vážného příběhu se mu totiž v tandemu se svým synem režisérem nezdařilo. Vzpomeňme se třeba na film Na samotě u lesa, který tento balanc zcela přesně udržel bez jakéhokoli patosu, trapnosti a klišé. Že by to souviselo právě s výběrem spolupracovníků?
No, v žádném případě nikoho nechci odrazovat od shlédnutí tohoto filmu, protože stejně zůstává v kontextu ostatní české produkce nadprůměrným. Klidně na to běžte a klidně moje názory odsuďte (kdokoli může kliknutím na „Comments“ připojit komentář k tomuto výplodu mé choré balancující mozkovny). Jen bych prosil, abych nebyl za své názory pranýřován, bičován, případně přitahován za choulostivé partie do svěráku. Máme totiž svobodu projevu, i když si ji mnozí pletou se svobodou lží a pomluv.

Stvořil člověk Boha? O antropomorfismu v kontextu křesťanských velikonoc

Nebývá u mě zvykem často se vyjadřovat o svých nejvnitřnějších přesvědčeních, ale musím se přiznat, že příběh křesťanských velikonoc – tedy umučení a zmrtvýchvstání Krista mě zcela fascinuje. Tyto události v sobě skrývají několik výrazných momentů, na které můžeme nahlížet skeptickým pohledem, stranou nezůstává ani tvrzení o antropomorfismu – tedy častý názor, že Bůh je výmyslem lidí a do jeho podoby, povahy, charakteru byly vkopírovány vlastnosti, přání a tužby lidské. Podle mého názoru však podstata velikonoc antropomorfismus v konečném důsledku zcela vylučuje. Domnívám se, že jednání Boha ve velikonočním příběhu je z lidského pohledu naprosto absurdní a s lidským chováním a myšlením zcela neslučitelné.
Jistě klasickým případem antropomorfismu je lidská představa řeckého Olympu, kde se mezi sebou hašteří bohové potajmu si škodící a v manželských vztazích se podvádějící. Ale dokážu uznat názor, že antropomorfismus se může projevovat i v představě dokonalého ideálního věčného boha, ve vládě dobra nad zlem, v řádu, který se projevuje přírodou. Uznávám, že i takového boha by mohl stvořit člověk.
Avšak Bůh, tak jak jej popisuje bible, zejména Nový zákon, se představě tvora (tedy osobě či skutečnosti stvořené, dodejme – člověkem stvořené) vymyká. Ne vždy, ale projevuje se to ve vybraných důležitých událostech. Je to např. jeho narození. Tady už pro mě antropomorfický pohled na křesťanskou víru zásadněji ztrácí na svém opodstatnění, i když bychom mohli tvrdit, že popis narození Boha v chudé stáji a ve společnosti domácího zvířectva, hnoje a pastýřů, je připodobněním lidské touhy po souladu s přírodou (tedy ekologie), případně snahy po třídní rovnoprávnosti a sociální spravedlnosti ve prospěch chudých (nevěřím ale, že by Boha stvořila názorová platforma, která třídní rovnoprávnost hlásala a dodnes hlásá…).
Velikonoce jsou pro mě v tomto pohledu nejradikálnější. Lidské představě nejabsurdnější je postava všemohoucího Božího Syna, který umírá na kříži totálně opuštěný (dokonce vyčítající Bohu otci „proč jsi mě opustil“), nejhorším možným způsobem zmučený, zcela závislý na zvůli lidí (viz také známá pašijová věta – „jsi-li Syn Boží, zachraň sám sebe a sestup z kříže“). Ano, nevěřím, že by člověk mohl vytvořit představu Boha vydaného na milost a nemilost lidem. Vždyť v tu chvíli jakoby Bůh popíral svoji všemohoucnost, hlásá-li, že sláva a věčnost spočívá v zapření sebe sama… Velikonoční události jsou samozřejmě také absurdní v kontextu soudobého myšlení a soudobého očekávání Mesiáše jako vítězného krále. V tomto ohledu je zajímavým svědectvím i totální zmatek budoucích apoštolů, kteří z lidského pohledu velikonoční události prostě nechápali.
Je jistě mnoho a mnoho dalších aspektů, na něž mohou křesťanské velikonoce upozornit a mnozí teologové by se podivili, co to tu ten laičíček píše. Protože se však často setkávám s názory o antropomorfickém původu náboženství, speciálně křesťanství, stávají se pro mě pašijové události dost zásadním protiargumentem, ale nejen tím – fascinují mě svoji hloubkou, svým tajemstvím a také tím, že v konečném důsledku znamenají zásadní obrat v myšlení člověka, kde se v křesťanství stává ideálem (bohužel tak často nenaplňovaným) oběť a láska. Viděno z druhé stránky, z pohledu Boha, události povelikonoční vedou k „teomorfismu“ – člověk má před očima příklad nevinného utrpení a oběti a chce-li, je tímto příkladem proměňován.

Žijeme v 21. století a papáme lžičkou

To je věta, kterou dnes ráno pronesla žena na adresu naší jedenapůlroční dcery, jež se bezstarostně krmila smetanovým krémem za pomoci svých vlastních nenechavých prstíčků. Věta vskutku geniální. Geniální proto, že je možné ji interpretovat různě, dokonce i protikladně.
Je papání lžičkou technickým pokrokem? Pro malé dítě bezesporu ano, dokonce se jedná o jeden ze zásadnějších posunů ve vývoji dítěte – když se naučí pracovat s jemnou mechanikou svých doposud spíše legračních neohrabaných končetin.
Je papání lžičkou technickým pokrokem pro dnešní lidstvo? Když pominu některé analfabety společenského chování, ze kterých dodnes v hrobě hrůzou vstávají panu Guthu-Jarkovskému zkostnatělé vlasy na hlavě (vždy perfektně zastřižené a učesané), pak to patří k takovým samozřejmostem, že se až divíme, že někdo nevymyslel nějakou lepší alternativu, abychom při jídle mohli vykonávat další činnosti. Případně by nás mohl krmit počítač; při obědě by tak např. podnikový ředitel mohl podepisovat papíry, vášnivý počítačový hráč by měl ruce volné pro svůj joystick či volant a já bych nemusel při vyučování dělat přestávku na oběd, dokonce bych mohl při jídle psát na tabuli všechny tvrdé jery Kyjevských listů.
Lžička může být taky symbolem hojnosti, chce-li někdo, tak „konzumu“. Možná symbolem regulovaného konzumu, že by tedy věta z nadpisu tohoto mého výplodu byla optimistickou vizí moderního člověčenstva, které čerpá z obnovitelných zdrojů, posílá polovinu svého platu na chudé a v supermarketu dává přednost vratnému obalu, zkrátka člověčenstva, které uspokojuje své konzumní choutky, ale s mírou (v rozumných dávkách po lžičkách). S mírou s malým m, protože toho já bych se nechtěl nikdy účastnit. Nejhorší muzikant je najezený muzikant a myslím si, že to platí o všech tvůrčích profesích.
Lžička je pro mě taky spojena s blues, zvlášť v poslední době, kdy poslouchám takovou klasiku, jako je píseň „Spoonful“ (proslavil ji zejména hvězdný Cream, autorem je neméně hvězdný Will Dixon – mimochodem doporučuji shlédnout naprosto fascinující stojový experimentální překlad encyklopedického hesla o této osobnosti – jako příklad postačí překlad jména Muddy Waters = „pošpinit vody“) v podání holandských muzikantů z delty Rýna – Livin’ Blues (album Wang Dang Doodle z roku 1970). Kromě toho jsem po pěti letech objevil jeden skvost, který se jmenuje Are You Passionate (r. 2002) od Neila Younga.
V popisu soukromých zážitků z nejžhavější současnosti bych mohl pokračovat dál a dál, domnívám se však, že to by nikoho moc nezajímalo. Každý má svůj vlastní vnitřní svět a tím je měřen i svět okolní. Z toho důvodu si dovolím tvrdit, že papání lžičkou je i na prahu 21. století velký krok pro člověka.

Trampská deska roku 2006

No, můj dnešní text může vypadat jako pořádně velké chlubení. A taky asi je! Dnes jsem se totiž dozvěděl, že hudební album mojí kapely „U severní trati“ je v hodnocení došlých nahrávek časopisu Country Ahoj vyhlášeno nejlepší deskou v jedné z kategorií (přesněji - jedná se o soutěž "Sešlo se na redakčím stole 2006"). To je samozřejmě velký úspěch, a jen hodně nového materiálu k nazkoušení nám to teď v kapele nedovolí pořádně oslavit.
Chlubit se nechci. Spíš mě zaráží kategorie, do které jsme byli zařazeni – a to „Trampská muzika“. Já nezastírám velké sympatie a dokonce i vlastní aktivní zařazení k záměrně neorganizovanému trampingu, či spíš čundrování, vandrování, prostě holdování krásně opojné iluzi o volnosti v současném světě, které je možno dosáhnout s batohem na zádech, kytarou v ruce a nánosem bahna na kanadách. Dokonce jsme během nedávné doby byli na nějakém čundru všichni z kapely. Ale přesto mě škatulka Trampská muzika docela šokovala.
Škatulky bývají často z nepříliš odolného materiálu. Taky se mohou hodně rychle opotřebit tím, že se neustále škatulkované předměty ve škatulkách vyměňují. Co bylo dnes vpravo nahoře, může být zítra vlevo vzadu apod. Já osobně spíš hledám umístění, které se neopotřebuje, nebude uzavřené jako šuplík, na druhou stranu nebude v příliš otevřeném prostoru pod neustálým rizikem odfouknutí při každém lehčím závanu větru.
Kdybych měl přece jen na tuto škatulkovou hru přistoupit, v jistém odvětví české muziky, která bývá řazena pod dnes už téměř nicneříkající a neskutečně vágní termín folk, bych nejraději vyhlásil jinou dětskou hru – škatule, škatule, hejbejte se. Rozhodně bych zrušil některá nesmyslná označení jako např. písničkář = člověk vystupující jednotlivě, nejlépe s kytarou (nikoli autor písniček). Pak bych prolomil letitá tabu, jako že např. bicí nejsou trampským nástrojem, protože v ohni shoří a blány jsou dnes umělé, dále „máš-li dlouhý vlas, vši spálí jen mráz“ a „folk spasí nás“.
Naštěstí rozhodnutí o kvalitě hudební produkce stále zůstává v největší míře na divákovi/posluchači. Jen je mu někdy zbytečným škatulkařením dost zúžen výběr.

P.S: Jsem to ale nevděčník, ani jsem za tu krásnou cenu od Country Ahoj nepoděkoval. Ale věřím, že tyto rádobyvtipné glosy budou pochopeny v tónu lehce humorném…

Lidé ochotní - reflexe jednoho divadelního představení

Pozn.: v lehce upravené podobě vyšlo tiskem ve Velkobystřických novinách (č. 3/2007, s. 5).

Nepatřím mezi nějaké obzvláštní milovníky divadla. No, přesněji řečeno, nejsem příliš ochoten navštěvovat divadelní představení. Asi je to dáno tím, že moje estetické prožívání je značně individuální – stejně tak nerad chodím do kina, jistý odstup mám (samozřejmě s výjimkami) k divácké účasti na hudebních vystoupeních. Nejvíce mě asi ruší přítomnost v publiku na koncertech vážné hudby. Musím zavírat oči, abych viděl hudbu.
Přesto jsem rád, že jsem udělal malou výjimku a navštívil kulturní středisko ve Velké Bystřici, kde místní ochotnický divadelní soubor započal 130. výroční rok od svého založení premiérou hry Rozpaky zubaře Svatopluka Nováka. Odměnou mi byl kvalitní text, solidní herecké výkony, a co se týče režijního zpracování – u ochotnických souborů je podle mého názoru úloha režiséra/režisérky vždy nesmírně důležitá (je to přece jiná práce než s herci-profesionály..) – velmi, velmi zdařilé.
Hra Rozpaky zubaře Svatopluka Nováka, jejímiž autory jsou Kazimír Lupinec a Sonya Štemberová, je intelektuálně nenáročnou komedií, která vhodně kombinuje situační a konverzační humor. Děj se odehrává na zubařské klinice a hlavním tématem je značně vyostřená soutěž dentistů o co největší počet pacientů, jednotlivé zdravotní výkony jsou podle stupně náročnosti náležitě obodovány – tento moment je jedním z několika nenápadných satirických drápků ve vztahu k současné situaci ve zdravotnictví. Jak už to u komedií bývá, příběh je ukončen náležitou pointou, i když v tomto případě se jedná o pointu trochu očekávanou a úrovně jiných komických scén ne zcela dosahující.
Musím se přiznat, že jsem se při představení docela rozesmál (a to s ohledem na současný svět orkánů, válečných konfliktů, klimatických změn, vidin začátku semestru a plánované návštěvy zubaře úplně bezstarostně), ale to vše až ve chvíli, kdy jsem se definitivně ujistil, že nebudu vyvolán na jeviště, abych se stal součástí hry, přesněji řečeno bezbranným objektem zvůle herců a režiséra. Je-li totiž třeba něco zvlášť ocenit na Rozpakách zubaře Svatopluka Nováka, pak je to v úvodním proslovu režiséra zdůrazněná interaktivnost. Nebudu ovšem již nic dalšího prozrazovat, potencionální diváci by totiž mohli přijít o mnohá překvapení.
Po skončení hry i po slavnostním ceremoniálu v zákulisí jsem přemýšlel, proč vystoupení divadelního souboru ve Velké Bystřici vzbudilo tolik kladných ohlasů, komentářů a v neposlední řadě bouřlivý potlesk. Především je třeba vyzdvihnout již výše zmíněný výborný výkon celého ansámblu i všech techniků a jiných přidružených ochotníků. Dále je to velmi vhodný výběr repertoáru s ohledem na možnosti souboru – velkobystřičtí se nepustili do ničeho, na co by nestačili (pozor, tím neříkám, že by na něco nestačili!!!). No ale podle mého názoru tím největším strůjcem úspěchu je ochotnické srdce. Tlukot tohoto srdce prozvučoval celé vystoupení a v kombinaci s kvalitami k profesionalitě se blížícími činil nejen z aktérů divadla, ale i ze všech přítomných „amatéry“ v pravém slova smyslu – tedy „milovníky“, dodejme milovníky vzácného vzájemného sdílení myšlenek, pocitů a estetična – zkrátka divadla..

Rozpaky zubaře Svatopluka Nováka, Divadelní soubor ve Velké Bystřici, premiéra 4. února 2007, režie Tomáš Hradil, autoři Kazimír Lupinec a Sonya Štemberová.

P.S. Pochopitelně si obdiv zaslouží i ono kulaté výročí velkobystřického souboru, a to ne tak moc s ohledem na počáteční data, jako spíše v perspektivě let nedávných, které jsou od dob Národního obrození dost a dost vzdálené. Existence tohoto a podobných souborů je alespoň pro mě stále jaksi zázračná a musejí se zde ohánět zvlášť manažersky schopní strážní andělé.

P.S.2 Možná adjektiva jako dobrý, velmi dobrý, výborný nejsou klasifikačním hodnocením!! Záměrně se vyhýbám absolutnímu hodnocení známkou „jedna“, tuto možnost si nechávám v záloze pro hypotetické možnosti jako např. kdyby vstali z hrobu V. Menšík s J. Sovákem a spolu s P. Newmanem, R. Redfordem a J. Deanem sehráli nějakého Shakespeara, E. Ionesca a T. Williamse dohromady.

Povídka z mého archívu

Začátek nového roku bývá spojen s výhledem do budoucna, s nejrůznějšími předsevzetími, s optimismem nového prostoru a já nevím s čím ještě. Já se však nechci věnovat v tuto chvíli žádnému budovatelskému nadšení (pozor – sloveso být ve futurálním tvaru budu zřejmě se slovesem budovat nijak etymologicky nesouvisí!), naopak jsem otevřel svůj archív a našel jsem jednu, myslím si, zajímavou povídku. Upozorňuji, že všechny události a postavy tohoto příběhu jsou fikcí a eventuální podobnost se skutečností je čistě náhodná. Také upozorňuju všechny, kteří se pozastaví nad literárními hodnotami textu, že v době sepsání povídky jsem neměl jediný šedivý vlas, o mnoho méně kil a mnohem rozšířenější zorničky při pohledu do zapadajícího slunce.

Franjevac

Odpusť nám naše viny, jako i my odpouštíme našim viníkům.

Klášter Vrgorac stál na úbočí tisíc metrů vysokého horského masivu už několik staletí. Mnoho generací františkánů v něm přetrpělo duchovní bouře, mnoho generací mnichů v něm halilo své duše do posvátného kadidlového dýmu modliteb a chvalozpěvů, mnoho osudů se v něm naplnilo a mnoho těl bylo v důvěře v Boží milosrdenství pochováno v kryptě kostela a na přilehlém hřbitově. Klášter přečkal četné rebelie bezbožného lidu i dlouhotrvající sousedství mohamedánského tureckého panství. Jako maják uprostřed rozbouřeného moře.
Až toho jara na sklonku dosud nejmodernějšího tisíciletí přišli četnici, ve tvářích ďábelský smích a v rukou rouhavé vraždící zbraně. Neurvale zabouchali na vstupní vrata a bratra Serafína, který jim přišel důvěřivě otevřít, zastřelili dávkou ze samopalu. Pak vtrhli do budov a nahnali zmatené mnichy do refektáře.
Velitel, poručík Marić, hlasem, který se výsměšně odrážel od zbožných stěn, krátce oznámil, že na území jeho velké země a svatého národa nebudou trpět žádnou kacířskou pakáž, a poslal své muže do starobylých chodeb a místností, aby ničili a pálili. Převora, který se pokusil chabě protestovat, vzal s sebou stranou a o jeho osudu rozhodla suchá rána z pistole. Zbývající františkány jako bezbranné stádo, jako ovce vedené na porážku hnali přes dlážděný dvůr ven z kláštera a při jejich hrůzyplném exodu do nich se smíchem stříleli. Mladý novic Marko se ohlédl po dvou starších bratrech, kteří s kulkou v těle bezvládně klesli na chladný kámen, ale zase rychle pokračoval v útěku, zasažen štiplavým olovem do pravé paže, která křečovitě svírala malý růženec. Někde v budově praskal oheň a ruce četniků hanobily zdi svatého místa černými nápisy.

Jsou v lidském životě osudové mezníky, které člověka vytrhnou z jeho kořenů, převrátí skrz naskrz a naráz vrhnou na novou, dosud neznámou cestu, po níž náhle jde, nemá čas ani vůli ptát se proč, jen podvědomou sílu sladit s ní své kroky a ubírat se po ní dále stůj co stůj. I mladý novic Marko z vrgorackého kláštera byl takto vržen na nenadálou cestu, když předtím zničili jeho dosavadní jistotu a směřování. Po vyhnání z kláštera spolu se zbytkem přeživších bratří bloudil krajem, až se po četných útrapách dostal ke svým lidem. Domov neměl, ani by nevěděl, kde jej v nastalé apokalypse hledat; ovce bez pastýře, lišky bez doupat, pták bez hnízdiště – tak se Marko cítil. Jediné, co v něm zůstalo jistého, byla náhle se zrodivší nenávist k ďábelské tváři četnického poručíka Mariče, která se k němu vracela v hrůzných snech i v nejstrašnějším bdění. Rozhodl se přidat se k armádě.
A tak zatímco poprvé ohmatával chladnou zbraň, zatímco jeho prsty zlehka a prozatím tápavě přejížděly po lesklé pažbě, před očima mu vyvstával obraz pleněného kláštera, zabíjených nevinných mnichů i nenáviděných četniků. Pod tíhou strašných vzpomínek se z něho stával nenasytný vlk, lačnící po krvi a po pomstě. Sám se dobrovolně přihlásil do prvních linií a zakrátko se z něj stal ostřílený voják, obdivovaný u svých a nenáviděný u nepřátel.
Po několika týdnech spolu se svým oddílem střežili linii uprostřed kamenitých kopců. Začínal večer a v tuto chvíli se Marko vždycky modlíval růženec, poslední dědictví, které mu z kláštera zbylo. Jeho modlitba byla tím nejrozporuplnějším, co si člověk může vůbec představit. Rozjímal tajemství Kristova utrpení a smrti. Kristovo nespravedlivé odsouzení a mučení bylo jeho vlastní nejtrpčí zkušeností, Kristovi katani měli tváře nenáviděných četniků; Marko hořel spravedlivým hněvem, svatou válkou, Boží pomstou. U dění na kříži se ale vždy zastavil. Připomněl si Kristova slova odpuštění a ta jej bodla přímo u srdce, nesnesitelně zasáhla jeho duši, a on náhle viděl svou nenávist v jiném světle; viděl ubohá těla dříve dýchajících, toužících a možná milujících mužů, kteří zahynuli jeho rukou. Ano, Marko se zpronevěřuje cestě svého Spasitele, jeho nynější život je plný smrtelných hříchů, tím těžších, čím hlubší je jeho nenávist. Vždyť on sám je jedním z Kristových vrahů, on sám ostří hřeby, které vjíždí do Mistrových otevřených ran. Markova duše úpěnlivě prosila o milost.
Jako vždy se ale probral z rozjímavého vytržení a jeho duše se opět z kousků roztříštěných úpěnlivou modlitbou slila v jeden celek, v jeden monolit vojáka a obránce své těžce zkoušené vlasti. Růženec zastrčil do náprsní kapsy, očima a letmým dotykem prstů zkontroloval svou zbraň a ostražitě se rozhlédl kolem sebe. V malých rozestupech usazení vojáci nehybně plnili svoje úkoly, všechno bylo, jak mělo být.
Pak zachytil pohled velitele, kterým jej volal k sobě. Marko se zvedl a tiše se k němu přiblížil. Vyslechl udýchaný, přesto však naprosto klidný rozkaz, aby se přesunul o několik desítek metrů kupředu na okraj malého úvozu, který je potřeba ohlídat někým zkušeným a odvážným. Bez okolků přijal.
Když se dostal na místo, usadil se mezi dvěma balvany, mezerou mezi nimi měl dostatečný výhled a byl co nejvíce chráněn. Tak vyčkával, prst na spoušti, oči zabodnuté do úvozu před sebou, uši nastražené na sebemenší podezřelý zvuk.
Nad horami právě začalo zapadat slunce. Celý kraj se zalil do ruda, byl v tom krvavý osud mnoha mužů a oheň, který spaloval domy, lesy i srdce, byla v tom náhlá přítomnost smrti v lidském životě i přítomnost toho druhého světa, který převyšuje všechno lidské chápání, byly v tom všechny Markovy myšlenky, které se brodily v krvi a neustále narážely na hradby obou světů. Náhle zpozorněl, uslyšel nepatřičný zvuk a kousek před ním se něco pohnulo. Pak zpoza křovin do úvozu opatrně vstoupil muž.
Marko zadržoval dech. Ze svého úkrytu pozoroval nepřítele, který se pomalu blížil úvozem směrem k němu. Přistoupil až téměř k balvanům, vždy po několika krocích se zastavil, přikrčil a naslouchal. Marko jej pozoroval a vtom překvapením ztuhnul. Byl to poručík Marić.
Ozvala se stará, avšak neustále jitřená rána v jeho srdci. Nenáviděný muž stál kousek od něj, byl sám a v nevýhodě, protože o Markovi nevěděl. Marko ještě více zatajil dech a na okamžik se nechal zaplavit vlnou nenávisti a odporu. Pak se spíše podvědomě rozhodl jednat.
Přiskočil k Marićovi zezadu a přiložil hlaveň samopalu k jeho lopatkám. Přinutil jej odhodit zbraň a při důrazné výzvě, aby byl co nejvíce zticha, jej otočil čelem k sobě. Zahleděl se do jeho vystrašených očí. Uvnitř zahořel krutou radostí. V něco podobného ani nedoufal, bylo pro něj nevýslovně a krutě krásným snem, aby takto před ním mohl stát, cítit jeho strach, v duchu radostí triumfálně jásat nad jeho hrůzou, moci rozhodovat o jeho životě, tak jak on rozhodoval o životě jeho, jeho bratrů i kláštera. Pomstít se.
Slunce bylo na krátký okamžik v půli své pouti do říše noci. Z posledních sil ozářilo celý kraj, stíny křovin a zakrslých stromů byly dlouhé, tváře kamenů otočené k západu se ze všech posledních sil rozzářily a v úvozu na sebe napjatě hleděli dva muži. V obličeji rudí, z čel jim stékal pot, jeden plný strachu, druhý plný omamujícího pocitu moci, síly a spravedlivého odhodlání. Marko odjistil zbraň.
Prst mu nervózně ulpěl na spoušti, když tu náhle slunce nenávratně zmizelo z obzoru a jemu se před očima objevil Kristus ukřižovaný, Kristus umučený, Kristus odpouštějící. Prst na spoušti se téměř neznatelně potřepával. Jediný nervový impuls a pomsta bude dokonána, jediný tak známý a zautomatizovaný pohyb a vše bude tak, jak si Marko ve skrytu duše tisíckrát představoval. Obraz Ukřižovaného se však zvětšoval s větší a větší intenzitou, až Marko, franjevac, bolestně vzdychl a sklopil zbraň. Odvrátil oči od hrůzou strnulého četnika, otočil se a se sklopenou hlavou odcházel. Ukřižovaný zvítězil.
Marić se otřepal. S úlevným a již opět výsměšným pousmáním vytáhl ze záňadří malou pistoli, zamířil a třikrát chladně vystřelil. Marko padl tváří k zemi.