Epigram představuje specifický literární žánr (a dodejme – zdaleka ne většinový či obecně rozšířený). Od autora epigramů se vyžaduje samozřejmě básnický talent, zároveň však také jistá životní zkušenost a schopnost kritického přístupu ke světu a stejně tak k sobě samému. U Milana Konečného, zvaného Mawisák, který vydal sbírečku MAWISácké epigramy, je přítomno obojí. I když, budeme-li objektivní, životní zkušenosti básnický talent přece jen převyšují. Ale věřím, že Mawisák (přezdívka vznikla ze zkratkového slova MAWIS – mathematic with smile) se za toto tvrzení neurazí, ostatně posuzovat epigramy z hlediska výlučně literárního je tak trochu nesmysl.
Nikoho nemůže překvapit, že tématika Mawisákových epigramů je úzce spjata se životními osudy autora. Je to člověk, který opustil etablovaný svět státního vysokého školství a vydal se vlastní cestou alternativních přístupů ke vzdělávání a k dalším aktivitám. Byl-li bych dotázán, jestli znám nějakého člověka, který splňuje představy nadšeného obrozence, jako prvního bych jmenoval právě jej. Opravdu neznám nikoho dalšího, kdo by založil a provozoval univerzitu, pořádal kulturní, sportovní a recesní akce nejrůznějšího druhu, psal a vydával knihy, působil v sociální sféře, prezentoval svůj mateřský region na celostátní a dokonce i evropské úrovni a ještě mnoho jiného.
Ale pojďme k samotnému obsahu sbírky. Největší část epigramů vychází z Mawisákova skeptického pohledu na úřední svět a z jeho vlastních trpkých zkušeností s tímto světem, např. básně O strukturálních fondech EU, O uřadu roboty, Starosta kontra radosta, Úředník a Milan. Tato tématika prostupuje celou sbírkou. Autor se však dostává i k obecnějším tématům (epigramy O blbosti, O slabosti peněz, O kráse).
Zajímavá je Mawisákova práce s jazykem. Na některých místech funkčně využívá lašský dialekt. Např. v epigramu O uřadu roboty:
Na uřadu roboty raďa,
ale němaju ochoty.
Bo co by robili, kdyby něbylo tych,
co němaju roboty.
Na druhou stranu trošku rušivějším dojmem mohou působit některé jazykové archaismy, zejména ve výstavbě slovosledu („pro každého veliké to lákadlo“), někdy možná je použití archaismu vyvoláno potřebou rýmu (např. „uvidíš ... prázdná díž“) U některých svébytných a originálních slovních spojení je pro mě obtížné rozhodnout, zda překročili únosnou mez mého individuálního estetického vnímání – např. „finanční to letadlo“. Potěšitelné je, že ve sbírce narazíme i na odkaz největšího českého epigramika - K. H. Borovského, konkrétně např. v básni Havlíček v praxi. Havlíčkovské je však i ono základní tématické zaměření proti vrchnosti.
Přístup k pojmenovávání nějaké vypozorované či zažité pravdy může být v zásadě dvojí – buď se jedná o novou originální myšlenku, či o motiv častěji použivaný a myšlenku známější, která je však ztvárněna svébytným způsobem. V Mawisákových epigramech nalezneme obojí. Příklad prvního typu je epigram Nad hrobem, který obsahuje velmi neotřelé sdělení, až tajemně zašifrované:
Nahraditelní jsou všichni,
říká král šaškovi.
Ale ta náhrada už tak nesmrdí,
šašek na to královi.
Příkladem druhého typu je kouzelný epigram O osudu žen:
Je nejkrásnější, potom jen krásná...
A nakonec? I pivo je hezčí...
Vskutku ze života. Přeji Mawisákovi, aby v životě nacházel ještě mnoho a mnoho inspirace, i když to musí bohužel být vykoupeno strádáním nejrůznějšího druhu, a aby byl pořád takový, jak jej znám – with smile.
Milan Konečný: MAWISácké epigramy. Vydalo Lašské společenství o.s., Brušperk 2006, ISBN 80-903537-2-X.
www.lassko.cz
