Trampská deska roku 2006

No, můj dnešní text může vypadat jako pořádně velké chlubení. A taky asi je! Dnes jsem se totiž dozvěděl, že hudební album mojí kapely „U severní trati“ je v hodnocení došlých nahrávek časopisu Country Ahoj vyhlášeno nejlepší deskou v jedné z kategorií (přesněji - jedná se o soutěž "Sešlo se na redakčím stole 2006"). To je samozřejmě velký úspěch, a jen hodně nového materiálu k nazkoušení nám to teď v kapele nedovolí pořádně oslavit.
Chlubit se nechci. Spíš mě zaráží kategorie, do které jsme byli zařazeni – a to „Trampská muzika“. Já nezastírám velké sympatie a dokonce i vlastní aktivní zařazení k záměrně neorganizovanému trampingu, či spíš čundrování, vandrování, prostě holdování krásně opojné iluzi o volnosti v současném světě, které je možno dosáhnout s batohem na zádech, kytarou v ruce a nánosem bahna na kanadách. Dokonce jsme během nedávné doby byli na nějakém čundru všichni z kapely. Ale přesto mě škatulka Trampská muzika docela šokovala.
Škatulky bývají často z nepříliš odolného materiálu. Taky se mohou hodně rychle opotřebit tím, že se neustále škatulkované předměty ve škatulkách vyměňují. Co bylo dnes vpravo nahoře, může být zítra vlevo vzadu apod. Já osobně spíš hledám umístění, které se neopotřebuje, nebude uzavřené jako šuplík, na druhou stranu nebude v příliš otevřeném prostoru pod neustálým rizikem odfouknutí při každém lehčím závanu větru.
Kdybych měl přece jen na tuto škatulkovou hru přistoupit, v jistém odvětví české muziky, která bývá řazena pod dnes už téměř nicneříkající a neskutečně vágní termín folk, bych nejraději vyhlásil jinou dětskou hru – škatule, škatule, hejbejte se. Rozhodně bych zrušil některá nesmyslná označení jako např. písničkář = člověk vystupující jednotlivě, nejlépe s kytarou (nikoli autor písniček). Pak bych prolomil letitá tabu, jako že např. bicí nejsou trampským nástrojem, protože v ohni shoří a blány jsou dnes umělé, dále „máš-li dlouhý vlas, vši spálí jen mráz“ a „folk spasí nás“.
Naštěstí rozhodnutí o kvalitě hudební produkce stále zůstává v největší míře na divákovi/posluchači. Jen je mu někdy zbytečným škatulkařením dost zúžen výběr.

P.S: Jsem to ale nevděčník, ani jsem za tu krásnou cenu od Country Ahoj nepoděkoval. Ale věřím, že tyto rádobyvtipné glosy budou pochopeny v tónu lehce humorném…

Lidé ochotní - reflexe jednoho divadelního představení

Pozn.: v lehce upravené podobě vyšlo tiskem ve Velkobystřických novinách (č. 3/2007, s. 5).

Nepatřím mezi nějaké obzvláštní milovníky divadla. No, přesněji řečeno, nejsem příliš ochoten navštěvovat divadelní představení. Asi je to dáno tím, že moje estetické prožívání je značně individuální – stejně tak nerad chodím do kina, jistý odstup mám (samozřejmě s výjimkami) k divácké účasti na hudebních vystoupeních. Nejvíce mě asi ruší přítomnost v publiku na koncertech vážné hudby. Musím zavírat oči, abych viděl hudbu.
Přesto jsem rád, že jsem udělal malou výjimku a navštívil kulturní středisko ve Velké Bystřici, kde místní ochotnický divadelní soubor započal 130. výroční rok od svého založení premiérou hry Rozpaky zubaře Svatopluka Nováka. Odměnou mi byl kvalitní text, solidní herecké výkony, a co se týče režijního zpracování – u ochotnických souborů je podle mého názoru úloha režiséra/režisérky vždy nesmírně důležitá (je to přece jiná práce než s herci-profesionály..) – velmi, velmi zdařilé.
Hra Rozpaky zubaře Svatopluka Nováka, jejímiž autory jsou Kazimír Lupinec a Sonya Štemberová, je intelektuálně nenáročnou komedií, která vhodně kombinuje situační a konverzační humor. Děj se odehrává na zubařské klinice a hlavním tématem je značně vyostřená soutěž dentistů o co největší počet pacientů, jednotlivé zdravotní výkony jsou podle stupně náročnosti náležitě obodovány – tento moment je jedním z několika nenápadných satirických drápků ve vztahu k současné situaci ve zdravotnictví. Jak už to u komedií bývá, příběh je ukončen náležitou pointou, i když v tomto případě se jedná o pointu trochu očekávanou a úrovně jiných komických scén ne zcela dosahující.
Musím se přiznat, že jsem se při představení docela rozesmál (a to s ohledem na současný svět orkánů, válečných konfliktů, klimatických změn, vidin začátku semestru a plánované návštěvy zubaře úplně bezstarostně), ale to vše až ve chvíli, kdy jsem se definitivně ujistil, že nebudu vyvolán na jeviště, abych se stal součástí hry, přesněji řečeno bezbranným objektem zvůle herců a režiséra. Je-li totiž třeba něco zvlášť ocenit na Rozpakách zubaře Svatopluka Nováka, pak je to v úvodním proslovu režiséra zdůrazněná interaktivnost. Nebudu ovšem již nic dalšího prozrazovat, potencionální diváci by totiž mohli přijít o mnohá překvapení.
Po skončení hry i po slavnostním ceremoniálu v zákulisí jsem přemýšlel, proč vystoupení divadelního souboru ve Velké Bystřici vzbudilo tolik kladných ohlasů, komentářů a v neposlední řadě bouřlivý potlesk. Především je třeba vyzdvihnout již výše zmíněný výborný výkon celého ansámblu i všech techniků a jiných přidružených ochotníků. Dále je to velmi vhodný výběr repertoáru s ohledem na možnosti souboru – velkobystřičtí se nepustili do ničeho, na co by nestačili (pozor, tím neříkám, že by na něco nestačili!!!). No ale podle mého názoru tím největším strůjcem úspěchu je ochotnické srdce. Tlukot tohoto srdce prozvučoval celé vystoupení a v kombinaci s kvalitami k profesionalitě se blížícími činil nejen z aktérů divadla, ale i ze všech přítomných „amatéry“ v pravém slova smyslu – tedy „milovníky“, dodejme milovníky vzácného vzájemného sdílení myšlenek, pocitů a estetična – zkrátka divadla..

Rozpaky zubaře Svatopluka Nováka, Divadelní soubor ve Velké Bystřici, premiéra 4. února 2007, režie Tomáš Hradil, autoři Kazimír Lupinec a Sonya Štemberová.

P.S. Pochopitelně si obdiv zaslouží i ono kulaté výročí velkobystřického souboru, a to ne tak moc s ohledem na počáteční data, jako spíše v perspektivě let nedávných, které jsou od dob Národního obrození dost a dost vzdálené. Existence tohoto a podobných souborů je alespoň pro mě stále jaksi zázračná a musejí se zde ohánět zvlášť manažersky schopní strážní andělé.

P.S.2 Možná adjektiva jako dobrý, velmi dobrý, výborný nejsou klasifikačním hodnocením!! Záměrně se vyhýbám absolutnímu hodnocení známkou „jedna“, tuto možnost si nechávám v záloze pro hypotetické možnosti jako např. kdyby vstali z hrobu V. Menšík s J. Sovákem a spolu s P. Newmanem, R. Redfordem a J. Deanem sehráli nějakého Shakespeara, E. Ionesca a T. Williamse dohromady.