Nebývá u mě zvykem často se vyjadřovat o svých nejvnitřnějších přesvědčeních, ale musím se přiznat, že příběh křesťanských velikonoc – tedy umučení a zmrtvýchvstání Krista mě zcela fascinuje. Tyto události v sobě skrývají několik výrazných momentů, na které můžeme nahlížet skeptickým pohledem, stranou nezůstává ani tvrzení o antropomorfismu – tedy častý názor, že Bůh je výmyslem lidí a do jeho podoby, povahy, charakteru byly vkopírovány vlastnosti, přání a tužby lidské. Podle mého názoru však podstata velikonoc antropomorfismus v konečném důsledku zcela vylučuje. Domnívám se, že jednání Boha ve velikonočním příběhu je z lidského pohledu naprosto absurdní a s lidským chováním a myšlením zcela neslučitelné.
Jistě klasickým případem antropomorfismu je lidská představa řeckého Olympu, kde se mezi sebou hašteří bohové potajmu si škodící a v manželských vztazích se podvádějící. Ale dokážu uznat názor, že antropomorfismus se může projevovat i v představě dokonalého ideálního věčného boha, ve vládě dobra nad zlem, v řádu, který se projevuje přírodou. Uznávám, že i takového boha by mohl stvořit člověk.
Avšak Bůh, tak jak jej popisuje bible, zejména Nový zákon, se představě tvora (tedy osobě či skutečnosti stvořené, dodejme – člověkem stvořené) vymyká. Ne vždy, ale projevuje se to ve vybraných důležitých událostech. Je to např. jeho narození. Tady už pro mě antropomorfický pohled na křesťanskou víru zásadněji ztrácí na svém opodstatnění, i když bychom mohli tvrdit, že popis narození Boha v chudé stáji a ve společnosti domácího zvířectva, hnoje a pastýřů, je připodobněním lidské touhy po souladu s přírodou (tedy ekologie), případně snahy po třídní rovnoprávnosti a sociální spravedlnosti ve prospěch chudých (nevěřím ale, že by Boha stvořila názorová platforma, která třídní rovnoprávnost hlásala a dodnes hlásá…).
Velikonoce jsou pro mě v tomto pohledu nejradikálnější. Lidské představě nejabsurdnější je postava všemohoucího Božího Syna, který umírá na kříži totálně opuštěný (dokonce vyčítající Bohu otci „proč jsi mě opustil“), nejhorším možným způsobem zmučený, zcela závislý na zvůli lidí (viz také známá pašijová věta – „jsi-li Syn Boží, zachraň sám sebe a sestup z kříže“). Ano, nevěřím, že by člověk mohl vytvořit představu Boha vydaného na milost a nemilost lidem. Vždyť v tu chvíli jakoby Bůh popíral svoji všemohoucnost, hlásá-li, že sláva a věčnost spočívá v zapření sebe sama… Velikonoční události jsou samozřejmě také absurdní v kontextu soudobého myšlení a soudobého očekávání Mesiáše jako vítězného krále. V tomto ohledu je zajímavým svědectvím i totální zmatek budoucích apoštolů, kteří z lidského pohledu velikonoční události prostě nechápali.
Je jistě mnoho a mnoho dalších aspektů, na něž mohou křesťanské velikonoce upozornit a mnozí teologové by se podivili, co to tu ten laičíček píše. Protože se však často setkávám s názory o antropomorfickém původu náboženství, speciálně křesťanství, stávají se pro mě pašijové události dost zásadním protiargumentem, ale nejen tím – fascinují mě svoji hloubkou, svým tajemstvím a také tím, že v konečném důsledku znamenají zásadní obrat v myšlení člověka, kde se v křesťanství stává ideálem (bohužel tak často nenaplňovaným) oběť a láska. Viděno z druhé stránky, z pohledu Boha, události povelikonoční vedou k „teomorfismu“ – člověk má před očima příklad nevinného utrpení a oběti a chce-li, je tímto příkladem proměňován.
Jistě klasickým případem antropomorfismu je lidská představa řeckého Olympu, kde se mezi sebou hašteří bohové potajmu si škodící a v manželských vztazích se podvádějící. Ale dokážu uznat názor, že antropomorfismus se může projevovat i v představě dokonalého ideálního věčného boha, ve vládě dobra nad zlem, v řádu, který se projevuje přírodou. Uznávám, že i takového boha by mohl stvořit člověk.
Avšak Bůh, tak jak jej popisuje bible, zejména Nový zákon, se představě tvora (tedy osobě či skutečnosti stvořené, dodejme – člověkem stvořené) vymyká. Ne vždy, ale projevuje se to ve vybraných důležitých událostech. Je to např. jeho narození. Tady už pro mě antropomorfický pohled na křesťanskou víru zásadněji ztrácí na svém opodstatnění, i když bychom mohli tvrdit, že popis narození Boha v chudé stáji a ve společnosti domácího zvířectva, hnoje a pastýřů, je připodobněním lidské touhy po souladu s přírodou (tedy ekologie), případně snahy po třídní rovnoprávnosti a sociální spravedlnosti ve prospěch chudých (nevěřím ale, že by Boha stvořila názorová platforma, která třídní rovnoprávnost hlásala a dodnes hlásá…).
Velikonoce jsou pro mě v tomto pohledu nejradikálnější. Lidské představě nejabsurdnější je postava všemohoucího Božího Syna, který umírá na kříži totálně opuštěný (dokonce vyčítající Bohu otci „proč jsi mě opustil“), nejhorším možným způsobem zmučený, zcela závislý na zvůli lidí (viz také známá pašijová věta – „jsi-li Syn Boží, zachraň sám sebe a sestup z kříže“). Ano, nevěřím, že by člověk mohl vytvořit představu Boha vydaného na milost a nemilost lidem. Vždyť v tu chvíli jakoby Bůh popíral svoji všemohoucnost, hlásá-li, že sláva a věčnost spočívá v zapření sebe sama… Velikonoční události jsou samozřejmě také absurdní v kontextu soudobého myšlení a soudobého očekávání Mesiáše jako vítězného krále. V tomto ohledu je zajímavým svědectvím i totální zmatek budoucích apoštolů, kteří z lidského pohledu velikonoční události prostě nechápali.
Je jistě mnoho a mnoho dalších aspektů, na něž mohou křesťanské velikonoce upozornit a mnozí teologové by se podivili, co to tu ten laičíček píše. Protože se však často setkávám s názory o antropomorfickém původu náboženství, speciálně křesťanství, stávají se pro mě pašijové události dost zásadním protiargumentem, ale nejen tím – fascinují mě svoji hloubkou, svým tajemstvím a také tím, že v konečném důsledku znamenají zásadní obrat v myšlení člověka, kde se v křesťanství stává ideálem (bohužel tak často nenaplňovaným) oběť a láska. Viděno z druhé stránky, z pohledu Boha, události povelikonoční vedou k „teomorfismu“ – člověk má před očima příklad nevinného utrpení a oběti a chce-li, je tímto příkladem proměňován.
No comments:
Post a Comment