Vratné lahve a jiné balance

O letošním velikonočním pondělí jsem na chvíli opustil svět mladistvých opilců plazících se s vrbovým proutím po asfaltkách pokrytých vaječnou drtí a podíval se na to s odstupem a z druhé stránky – na okamžik, kdy po flámech se lahve vracejí. V našem bývalém největším a dnes již jediném klasickém městském kině v Olomouci jsem se zašel podívat na nový film otce a syna Svěrákových.
Vratné lahve je název, který již mnohé předjímá, i když není interpretovatelný pouze jedním způsobem. Je jasné, že to asi bude o stáří, o momentu, kdy se použitá a nepotřebná věc dává k výměně, popřípadě k vymytí a opětovnému naplnění, zároveň se však nabízí k zamyšlení otázka, je-li po této proceduře výrobek opět zcela nový, tak jako byl na začátku. Vratné lahve také mohou být ve srovnání s progresivním konzumem plastových obalů symbolem nostalgického starého světa, což ostatně zapadá do témat stáří. Tato základní témata se také objevují ve vskutku formálně dokonalé a myšlenkově omračující titulní písni Ani k stáru, zpívané udýchaně romantickým J. Uhlířem. Konečně vratné lahve mohou vypovídat i o pracovní metodě obou Svěráků – ze seriózního bulváru jsme byli v průběhu let dostatečně informováni o jejich sporech a několikanásobném předělávání vráceného scénáře. V tomto ohledu je škoda, že takových procedur neproběhlo o něco více, případně že se do procesu vymývání a plnění lahví nezapojil ještě někdo další. Film Vratné lahve totiž nepovažuju za příliš zdařilé dílo.
Což o to, člověk se chvílemi velmi nasměje. Komika je místy velice neotřelá a pobaví i postmodernou unaveného intelektuála. Já jsem se neudržel např. při „labutím jezeře“, zbytek kina řval smíchy při vaření kávy v rychlovarné konvici atd. atd. Projevilo se to, co se už dlouho ví – že Zdeněk Svěrák je mistr slovního i situačního humoru. Tedy jako komedie by film jistě obstál (byl-li by takto koncipován a ve výsledku sestříhán).
Problémem ovšem je to, že film v určitých pasážích chce hrát na vážnou notu. Je to právě především téma stáří a stárnutí, zautomatizovaných a jinak zproblematizovaných mezilidských vztahů, osamělosti a opuštěnosti. Jenže v těchto pasážích je bohužel film příliš plytký, zůstává se u kýčovitých frází a klišé. Jako typická ukázka klišé a trapnosti působí např. závěrečná věta ve smyslu „budeme ještě chvíli žít“, za prvoplánové považuju prostřihy erotických snů hlavního hrdiny, které vždy výborně reagují na prožitky světa reálného. Až dehonestujícím způsobem je ve Vratných lahvích zobrazován motiv víry v Boha. V tomto ohledu snad nejlépe obstojí modlitba Tkalounovy manželky v kostele. Hledání víry a náboženské vzdělávání dcery Helenky prozrazuje naprostou nevzdělanost autorů filmu v těchto otázkách (nechce se mi věřit, že by to byl záměr), Tkalounovy otázky směrem k nábožensky probuzené dceři jsou snad míněny vážně, ale vyznívají jako prázdné konverzační bonmoty. Vrcholem trapnosti je v závěru pronášená modlitba Otče náš.
Zdeněk Svěrák jako představitel hlavní role, bývalého učitele Tkalouna, je poměrně přesvědčivý – koneckonců scénář si napsal přímo na tělo. Ostatní postavy nedostávají ve filmu tolik příležitosti. Myslím si to i o Tkalounově ženě Elišce v podání Daniely Kolářové. Ta se sice na plátně objevuje velmi často, ale obraz o její postavě si musí divák často dohadovat sám. Podle mého názoru je psychologie této postavy příliš plytká.
Z vedlejší rolí mě velmi zaujal J. Macháček, pro mě nejlepší herec filmu a příjemné osvěžení, kdykoliv se objeví v záběru. Bohužel mnohem hůře se se svojí rolí vypořádala T. Wilhelmová. Je ovšem otázka, co padá na vrub samotné herečky a co spíše na vrub scénáře a režie… Výborným výkonem se prezentuje i trojice J. Budař, P. Landovský a O. Vetchý. Posledně jmenovaný ani ve zcela vedlejší roli nezapře své charisma. Dvakrát filmem doslova projde sestava z Divadla Járy Cimrmana. Je to pro mě až symbolické, viděl jsem v tom takové trochu smutné gesto „Zdeňku, neblbni tady a pojď s námi“.
Zdeněk Svěrák si asi ukrojil sousto, na které nestačil. Dodejme, že jako scénárista na to možná SÁM nestačil. Je totiž asi především velmi dobrý humorista, ale balancování na hraně humoru (ať už vlídného či kousavého) a vážného příběhu se mu totiž v tandemu se svým synem režisérem nezdařilo. Vzpomeňme se třeba na film Na samotě u lesa, který tento balanc zcela přesně udržel bez jakéhokoli patosu, trapnosti a klišé. Že by to souviselo právě s výběrem spolupracovníků?
No, v žádném případě nikoho nechci odrazovat od shlédnutí tohoto filmu, protože stejně zůstává v kontextu ostatní české produkce nadprůměrným. Klidně na to běžte a klidně moje názory odsuďte (kdokoli může kliknutím na „Comments“ připojit komentář k tomuto výplodu mé choré balancující mozkovny). Jen bych prosil, abych nebyl za své názory pranýřován, bičován, případně přitahován za choulostivé partie do svěráku. Máme totiž svobodu projevu, i když si ji mnozí pletou se svobodou lží a pomluv.